Ohně na planinách

(český název: Ohně na planinách) Svého času působilo velmi kontraverzně natočit takto krásný film s protiválečným námětem. Hrůzy války a krásno to přece nejde dohromady. Každopádně je na tomto filmu znát japonský estetismus - vše udělat tak, aby to bylo krásné (ať je to cokoli). Ičikawa se počítá ještě ke klasické generaci japonských režisérů jako byl Kurosawa, Imai nebo Kobajaši. Krásná černobílá kamera s důrazem na kompozici a užití světla. - Ikdyž je téma kanibalismu z našeho úhlu pohledu podáno velice decentně svého času to byla šokující výpověď, protože tento film toto téma v jap. kinematografii otevřel. Hrůzy války tentokrát reprezentuje především hlad. Příběh je skoro psychologická studie o podléhání hladu. A třebaže jde o příběh založený na autentické zkušenosti autora literární předlohy, má až surrealný snový nádech. - Pokud jde o mě, velmi silný příběh a přitom krásná podívaná. Vřele doporučuji. (15.03.2005)

Na japonské filmy som pomerne zvyknutý, ale tento mi svojou jednotvárnosťou a dĺžkou dosť prekážal. Viacerí komentátori spomínali podobnosť s Barmskou harfou, ktorá sa mi páčila omnoho viac. Knižnú predlohu som nečítal a ani nebudem a na celý film pomerne rýchlo zabudnem, pretože okrem zvýrazňovaného hladu som sa nemal na čom zachytiť. (09.01.2020)

Knihu Šoheie Ooky - Ohně na planinách jsem četl již před lety. Byl to můj takový první bližší pohled do duše japonského vojáka formou autobiografickcých vzpomínek. Japonci nám byli většinou americkými autory a vojáky píšícími po válce své vzpomínky prezentováni jako zfanatizovaná monstra pohrdající smrtí, která bylo nutno jen vyhubit. Američané by Japonce samozřejmě raději zajímali, jenže těch, kdo se nechal bylo málo a často to bylo spojeno s nesmírným rizikem smrti z důvodu sebevražedného odpálení fanatika. Po celé Asii zůstaly v roce 1944 zbytky roztříštěné japonské armády. Některá uskupení se Američané ani nesnažili zničit. Okupovaný atol pouze obešli, odstřihli od zásobování a osádka sama vymřela na nemoci a hlad. Podobně se tak dělo i ve vnitrozemí. Film celkem věrně kopíruje dějovou linii knihy, kdy se džunglí stahují zbytky císařské japonské armády kamsi, odkud bude proveden mohutný protiúder. Řada mužů nemá zbraně, z uniforem jsou cáry, někteří jsou zranění, chybí jídlo a skupiny jsou neustále obtěžováni americkými letadly. Ze slavné a nepřemožitelné (a také neskutečně brutální) armády zůstalo jen několik set duchů, ploužících se s vpadlýma očima džunglí. Někteří když už nemohou si jen lehnou a čekají na smrt. Tamura (v knize sám Ooka) dostane rozkaz jak voják nemocný tuberou hlásit se v nemocnici. Veliteli je jasné, že přeplněná. Dá mu tedy rozkaz aby pokud jej nemocnice nepřijme se k jednotce jako neplnohodnotný voják ujídající tenčící se zásoby zdravým mužům nevracel, ale zabil se granátem. Tamura jde tedy do nemocnice, kde jej odmítnou. Odchází se zabít, ale objeví na planině v dáli oheň, důkaz lidské přítomnosti, který jej nutí jít dál a dál i když je to nebezpečné. Během cesty potkává své spolubojovníky i zcela cizí vojáky. Rozhodne se, že se vzdá Američanům. Dostane jídlo, zdravotní péči a tahle nesmyslná a prohraná válka pro něj definitivně skončí... Na rozdíl od knihy film končí drsně, avšak o to více reálněji. Sám Óoka s neuvěřitelným štěstím válku přežil, ale následky svého putování si nesl do své smrti. Viděl neskutečnou bolest i kanibalismus, často sám musel obstát před nabídkou pozřít lidské maso, nebo riskovat vyčerpání a smrt... Ačkoliv Japonci dělali v Pacifiku šílené věci, zde je nelze než litovat. Řada z nich takto přežívala po džunglích dlouho po válce a poslední voják byl z filipínského ostrova Lubang vyzvednut v sedmdesátých letech (Hiró Onoda - 1974). Rozhodně si přečtěte i knihu, film však plně obstál a já dávám 5 sladkých brambor. * * * * * (29.05.2015)

Sú tu síce niektoré témy spoločné s o tri roky staršou Barmskou harfou, no páčilo sa mi to menej ako uvedený snímok. Barmská harfa bola omnoho duchovnejšia a hĺbavejšia. Naproti tomu Nobi je skôr snímok na efekt, navyše pomerne dosť jednotvárne zameraný a monotónny - väčšinu času sa všetko točí okolo nedostatku jedla a hladovaní. Tiež záver mi prišiel predvídateľný, vlastne inak to ani skončiť nemohlo, to by potom celá antivojnová pointa stratila svoj význam. Jediné, čo ma výraznejšie zaujalo bolo výborné prostredie a slušná akoby apokalyptická atmosféra, avšak po čase, keďže sa film v tomto smere nijako nemení, ma to začalo ubíjať a aj trochu nudiť. Koniec bol už pre mňa vykúpením. 55/100 (21.10.2016)

"Slobodník Tamura sa vráti do nemocnice. Ak ma medzi seba nepríjmu, zabijem sa..." Japonská vojnová dráma v dobe vzniku určite bodovala a stojí za pozretie i dnes. Americká armáda japonské jednotky rozprášila a jej zbytky sa túlajú džungľou, v rôznych väčších či menších skupinách. Slobodník Tamura je sám. Veľa toho nemá, ale spoločnosť mu robí ručný granát...Sledujeme jeho cestu na ktorej stretneme niekoľko vyhladovelých japonských vojakov, väčšinou samých čudákov. Trápi ho hlad, je nútený jesť trávu, pijavice, výnimočne sa mu pritrafí mäso z opice. V druhej polovici filmu je už atmosféra dosť hustá a nájde sa tu niekoľko zaujímavých momentov. Zaujala ma scéna s deravou topánkou, ktorú jeden vojak odhodí v daždi. Tú si následne vymenia ešte ďalší dvaja vojaci, pretože tá ich je v ešte horšom stave... Najsilnejšie však pôsobia časté narážky na kanibalizmus ("tam hore je odtrhnutá ruka"), ktorému sa niekoľko vojakov vo filme nevyhlo. K japonským filmom je problém sa dostať, preto som rád, že som mal šťastie na jeden z tých najkvalitnejších. 90%. (04.10.2015)