Vždyť jsme jen jednou na světě

Spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského, praví se v Bibli. A něco na tom je. Caprovy společenské komedie z 30. a 40. let však odmítají tuto posvátnou tezi akceptovat a staví proti ní idylický obrázek sociálního smíru, k němuž hrdinové oněch děl dospějí zpravidla skrze poznání známého vzorce: bohatství = zlo a osamělost, chudoba = poctivost, zábava a mnoho přátel. Tyto filmy však (na rozdíl od podobně schematických výtvorů socialistického realismu) nejsou apoštoly revoluce, naopak ukazují, že i v rámci kapitalistického status quo "když se chce, všechno jde". Jejich naivita je dnes samozřejmě do očí bijící. Ale horší se mi zdá, že Caprovy filmy (na rozdíl třeba od stejně starých Hawksových crazy komedií) díky své mainstreamové sterilitě značně vyšuměly i po stránce zábavnosti. You Can't Take It with You je však naštěstí adaptací poměrně zdařilé divadelní hry s poměrně kouzelnými postavami. (15.09.2007)

Ani mi tak nevadila Caprova sentimentálnost, jako nejasná optika příběhu, která přeskakuje z jedné postavy na druhou, čímž není jasné, kdo je vlastně tím hlavním, o kterém chtěl režisér vyprávět (citelně zde chybí zásah dramaturga). Film se dobře sleduje, o vtip tu není nouze a jeho základní myšlenky jsou veskrze sympatické - dělej co tě baví a budeš šťastný (sice je to utopie, ale nádherná :) 7/10 (11.09.2009)

Oskarovka, kterou jsem už kdysi viděl a nepamatoval si z ní vůbec nic. Na jedné straně tu máme naprosto šílenou rodinu - děda neplatí daně, matka píše detektivky, otec vyrábí petardy, nechybí zde dcera tanečnice, ruský učitel tance a čas od času někdo přibude, protože si ho děda veme prostě domů. Druhou stranu tvoří tvrdý a snobský bankéř s rodinou z nejvyšší třídy. A samozřejmě se jejich děti zamilují. Po slabší první půlce dojde k očekávanému střetu chudí versus bohatí a Capra to znovu dokázal. Chvílemi je to sranda (večeře), chvílemi solidní drama až to nakonec sklouzne téměř do pohádky o napraveném boháči. Je to vlastně strašně patetické, ale přesto mi při finální harmonikovém duetu zůstal na tváři přiblbý úsměv a v srdci příjemný pocit. Ony ty základní moudra, dnes by se řeklo klišé mají občas něco do sebe. PS: Písnička, která hraje ve vězení a ve finále byla inspirací pro hit Boney M Hooray Holiday. (10.06.2016)

Já to tušila. Jsem prostě Caprova holka, jeho filmy mě totiž vždycky dostanou. Tohle je sice můj třetí Caprův snímek, avšak můžu říct, že jak jsem si nikdy neoblíbila žádného režiséra natolik, abych musela sledovat jeho filmy, tak s Caprou se mi to stalo. Láká mě čím dál tím víc. I když hned na úvod řeknu, že tohle pro mě není nejlepší Caprův film, musím jít s hodnocením setsakramentsky vysoko. Protože TO konečně přišlo. Capra totiž opět namíchal tak lahodnou pohádku s tak milými postavičkami, okořenil to velkou dávkou vtipu a svým režisérským umem, až jsem se místy hlasitě smála, sem tam měla slzy na krajíčku a taky přišel ten úžasný pocit mrazení v zádech (zde ze samé radosti). Už jsem ani nedoufala, že se to v dohledné době nějakému filmu podaří. Ale Capra to se mnou holt umí a dostal mě tam, kam chtěl. (06.04.2012)

Z pomedzi mnou doteraz videných filmov od Capru to najlepšie hneď po It happened One Night. Po znechutení z Arsenic and Old Lace som čakal už len horšie. Veľký rozdiel je ale v tom, že postavy tunák sú uletené kdežto v AOL sú vyslovene drbnuté a retardované. Najviac ma bavila konfrontácia pani obchodníkovej s realitou a najmä jej väzenský pokec s prostitútkou. Jediné čo Caprove filmy zráža dole je to, že ich myšlienka je v podstate v každom rovnaká. V každom sa objavuje nejaká epizódna postava, ktorá vylíči v skratke čo sa tu deje zle a potom už je to len naprávanie chýb. Nepoznám síce životnú filozofiu režiséra a ani jeho biografiu ale povedzme si úprimne, vo svojich filmoch je predsa len utopista a raz to baví, inokedy nie. (19.11.2014)