Atalanta

Atalanta je čistě cinefilský studijní materiál s vrstvou jakéhosi filmového kánonu na povrchu, zoxidového časem do rzi. Jistě, je zde pár míst, které kdosi přetíral protikorozním nátěrem. Třeba pirát Jules - reziduum psychických prožitků z raného dětství –, který se ohýbá do stovek identit (ale nikdy se úplně nezlomí, je to sakra mariňák) nebo milování na dálku. (16.11.2007)

Mladá Juliette (Dita Parlo) se vdala za kapitána jisté přepravní lodi. Avšak nudný, jednotvárný všední den na palubě Atalanty vůbec neodpovídá Juliettiným očekáváním. Jednoho dne se příliš nebrání obletování jistým šarmantním mužem a kapitánova žárlivost se brzy projeví naplno... Sensibilní řeč obrazu, zručná směsice reality a surreality a zcela nový způsob práce kamery. Poezie skutečnosti, jeden z nejvýznamnějších filmů své doby a jediný celovečerní film předčasně zemřelého génia Jeana Viga (1905-1934). (27.04.2005)

"Po klasice se nešlape" - ano, všichni si moc dobře uvědomujeme tuto "pravdu". Ale jak už tu přede mnou pár dalších uživatelů správně poznamenává, co bylo v roce 1934 úchvatné a převratné, na tom v roce 2008 zub času už notně zapracoval. Nakonec to samé budou za 70 let prohlašovat naši potomci o současných technicky i obsahově přelomových a obdivovaných snímcích... (15.01.2008)

Sice se mi moc nepodařilo postřehnout, co je na filmu kinematograficky tak přelomového (snad až na pasáž s potápěním), ale tohle hledisko jsem u Atalanty nakonec vůbec zohledňovat nepotřeboval. Snímek je možná trochu obyčejný, ošuntělý, ale jeho atmosféra je svým způsobem okouzlující. Atalanta je milá, pohodová, uvolněná, místy úsměvná (naloďování, kočky, partička dámy: „Dobrý tah!“, mnoho momentů se starým námořníkem) a jen lehounce posmutnělá, mně osobně vcelku rychle utekla a zážitek z ní mám velmi příjemný. Nejde sice o nic světoborného, ale slušné 4* si rozhodně zaslouží. (26.04.2015)

Nu ano, tahle >artistní< romance je téměř třičtvrtě století stará... Ale prostě tak je třeba film vnímat - s odstupem, nadhledem a snad i troškou potřebného poučení a v kontextu doby... A bez předsudků vnímat tu poetiku příběhu, práci >fotografie< (jak krásný dobový výraz pro kameru, že...) a její snímání jednotlivých záběrů - některých svou kompozicí vskutku krásných scenérií, režijní vedení a umělecké kreace herců... A beze zbytku též i atmosféru doby, která z obrazu - na rozdíl od nějakých ryze atelierových dobových filmů - přímo čiší... Dali jste pět hvězd "Potěmkinovi"? Nebo "Kristiánovi"? Potom tenhle film si jich zaslouží nejmíň dvojnásob... Myslím si, že je potřeba se občas podívat i na takový film. Třeba i proto, aby si člověk uvědomil, na co že dnes se to s takovou vervou díváme... Takže s nostalgickou radostí i >uvědomělou< a snad i trošku poučenou shovívavostí - aspoň těch pět hvězdiček... - - - - - (Poprvé viděno 30.9.2008 na ČT2, komentář zde jako patnáctý - 30.9.2008) (30.09.2008)