Rampa

Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války. (22.01.2012)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Myslím si, že nielen mňa, ale minimálne aj mojich rovesníkov rovnako zasiahla premiéra Rampy vo filmových kluboch. Bolo to niečo ako zjavenie. Nikto nepredpokladal, že sériou obrázkov sa dá vytvoriť zmysluplný príbeh. Keď Terry Gillian o niekoľko rokov neskôr nakrútil 12 opíc bolo to veľmi podobné, ale chýbalo tomu čaro nedopovedaného, tajomného, ktoré Rampa obsahovala. Ale každé zo spomínaných diel má svoje miesto vo svete filmu aj svojich priaznivcov. (01.07.2020)

Vynikajuci film, ktory mi sadol viac ako 12 opic. Jedna z mala snimok, ktora z vas vymyje vsetky zvysky z menej kvalitnych filmov, ktore ste videli a presvdci vas opat, za umelecky film nemusi byt absurdny a s myslienkou skrytou hlboko tak, ze len tazko nanu pridete. Unikatna atmosfera ciernobielych fotografii (spomienok) a hudbou a komentarom, ktory nas prevadza celym filmom. Minutaz je mozno kratsia ale ja by som nemenil nic. Aj ta dlzka dava tomuto filmu privlastok unikat. Urcite jedna z najzaujimavejsich snimok, ktore mate moznost vidiet, a ktora vas presvedci, ze film sa da pojat naozaj kreativnym sposobom, bez urazky toho, kto sa nan pozera. (13.10.2008)

Nemyslím si, že je to ktovie ako podarená foto- poviedka ale obsahovo je to frustrujúco-post-apokalyptické peklo s tým nepríjemným vnútorným pocitom zatratenia. Temný hlas nám tu predstavuje svet zničený jadrovými zbraňami. Krajina je zamorená rádioaktivitou a takže populácia prežíva hlboko pod povrchom zeme. V obraze vidíme iba fotky ktoré sa v krátkom intervale menia. Je zaujímavé, že táto krátkometrážna snímka bola predlohou, dnes už, kultovým filmom 12 OPÍC, ktorú pravdepodobne vy všetci poznáte, keď nie tak si ho určite pozrite, je to jeden z najlepších filmov v histórií kinematografie. Predloha je to skvelá ale samotná snímka mi svojou schémou nešmakovala. Ľuda zničený vojnou, a bez šance na obnovu zeme, sa pokúsia vyslať do minulosti človeka aby zmenil tok dejín a zachránil tak katastrofálnu budúcnosť. Avšak nepošlú do minulosti je samotného, teda fyzickú hmotu ale vyšlú iba jeho myšlienky, kde sa stretáva so svojou zosnulou láskou, vidí deti ktoré už v jeho svete nie sú a vidí samozrejme aj samotnú oblohu. (02.06.2015)