Christine

Na Paramount Network právě skončila Carpenterova CHRISTINE (1983). Překvapilo mě, že jsem ji navzdory sérii nekonečných reklamních vstupů nedokázal vypnout, ačkoli ji docela znám.  ___ Carpenter totiž z Kingovy duchařiny udělal nepříjemné drama o dospívání, ve kterém obrátil narativní schémata naruby - a dominantní rodiče, fotbalový kamarád a nejkrásnější holka na škole jsou využiti v rozporu s konvencemi, přičemž největší monstrum se stává ze šikanovaného, zakomplexovaného nerda Arnieho, který nabývá sebevědomí. Pozoruhodné je, že Carpenter tak učinil před největší vlnou osmdesátkových středoškolských filmů. Jejich ikonického sedmdesátkového představitele navíc využil jako model, jehož hrdiny bere coby předobraz největších sígrů a otevřeně cituje i jednu z nejslavnějších scén. Jenže zatímco v POMÁDĚ během ní parta frajírků auto staví, v CHRISTINE ho roztřískají na hadry.  ___ Současně je to pochopitelně technohoror, kde jako by prokleté auto četlo hrdinovo podvědomí a vyřizovalo si za něj účty se všemi, co mu činí příkoří. Arnie se pohybuje mezi vědomím a nevědomím, uvědomuje si i neuvědomuje moc i činy svého vlastního auta - stejně jako odpovědnost sebe samotného. V některých okamžicích film ještě nechá zablesknout jeho předchozí osobnost, ale on není schopen vládnout jí na déle než pár vteřin. V tomto ohledu je Carpenterův film vlastně velmi blízký tradičním hororovým motivům, kdy se pod rouškou technohororu nakonec skrývá spíše stevensonovský či dokonce faustovský než kingovský příběh. Iniciátorem své vlastní zkázy je totiž sám Arnie se svými mindráky, zatímco vůz nabývá na moci teprve s tím, jak on sám ji nad sebou ztrácí. ___ Někdy si říkám, že bych si mohl znovu - po více než pětadvaceti letech - přečíst Kingův román, ale vlastně se mi do něj moc nechce. Snad abych si nezkazil Carpenterův nenápadný, ale působivý film. (22.10.2023)

Tvorbu Stephena Kinga mám velice rád a většina jeho knížek se nalézá v mé domácí knihovně. Christine samozřejmě nesmí chybět a přestože jí někteří lidé nemusí, já ji mám rád. Stejně jako toto filmové zpracování, které dle mého Carpenter natočil velmi dobře. Souhlasím s názory, že film je místy dosti zdlouhavý, ale rozhodně jsem se u něho nenudil. Ba spíše naopak. Pozvolné tempo mi tentokrát vyhovovalo stejně jako postupná proměna atmosféry i samotného chování hlavního hrdiny. Asi nejvíce se mi líbilo pojetí „plechového“ zabijáka. Tím samozřejmě nemyslím jeho vzhled (ten byl samozřejmě rovněž pěkný), ale spíše fakt, že se Christine dost lišila od jiných aut/zabijáků, které do té doby měli možnost diváci vidět. Svým způsobem se jejími terči pomsty stali hlavně ti, kteří jí samotné nějak ublížili, no ale samozřejmě i ti na které žárlila. Carpenter se však nehodlal spokojit jen s náznaky, i když je pravda, že některé vraždy se udály raději mimo záběr kamery, ale chtěl divákovi naservírovat i pořádnou „Show“ se vším všudy. Což asi nejvíce oceníme při závěrečném souboji a demolici benzínky. Atmosféra v těchto chvílích měla ty správné grády a důležitou ingredienci sehrál i výborný hudební doprovod. (06.02.2015)

Skvělý Carpenter, dle skvělého Kinga. A navrch, se skvělou tradiční Carpenterovskou hudbou. Nejgeniálnější na tomto počinu je to, že i když je to adaptace Kinga, tak tento film je čistokrevnou Carpenterovkou a vůbec to nevadí. Bylo by ovšem velmi zajímavé, jak by vypadala tv verze (např.) od samotného autora. Něco jako Shining z 97. Jj, to ještě pan Král a Tesař, těžce váleli. Hudba 300% Geniální film...geniální kniha. Tož tak. P.s. ten debilní popisek od netflixu je fakt úlet. (20.05.2017)

Sázka na jistotu v podobě spojení dvou hororových titánů - teprve se rozjíždějícího Kinga a Carpentera na vrcholu - přineslo podobně jako později u Romerovy Temné poloviny - knižní předloze sice značně věrný, ale překvapivě bezkrevný film. V čemž je ale King nevinně, protože knižní předloha o posedlosti, dospívání, rozpadu přátelství a ztrátě rodičovské kontroly nad dospívajícím potomkem je vynikající a nepsal scénář. Dílem za to může scénář, který knihu zjednodušuje a emocionálně zplošťuje (odfláknutá postava dominantní matky, bleskový přerod Arnieho i odbytý Dennisův oblouk), dílem Carpenter, který umí vyčarovat výrazně silnější atmosféru a i s vraždami autem se dalo víc vyhrát. Pochválil bych casting Arnieho i herecký výkon jeho představitele, který fungoval v obou polohách. A fajn byla i přidaná scéna, kde Arnie chytí svého otce pod krkem nebo akce na benzince. Co mi naopak chybělo, byla scéna, v níž Arnie před Dennisem hystericky brečí a řve, že to všem těm hajzlům nandá. Carpenterovo mistrovské období holt vyvrcholilo Věcí. Pro zajímavost, King byl už počátkem 80. let tak populární, že Christina šla do produkce ještě před vydáním knihy. (26.11.2006)

láska je cit čisto iracionálny, nekontrolovateľná a popri snoch a duši objektívne nepreskúmateľná emócia; prečo sa niekto zaľúbi práve do toho človeka a nie do iného, prečo sú títo dvaja zamilovaní a necítia to isté k niekomu inému . . . istý veľmi špecifický poddruh "lásky" je fetišizmus - zbožňovanie vecí; ten má mnoho podôb - v tej najznámejšej ho poznáme ako privoniavanie si k dámskym gaťkám, topánkam alebo pančuškám, lenže potom je tu jeden veľmi rozšírený mužský fetišizmus, ktorý skôr než obsedantno-úchylne sa pokladá za prejav typickej mužskosti a "machovosti" - láska k autám, posadnutosť ich "tuningom", opravami, leštením, starostlivosťou, zvukom motora, spočítajte množstvo časopisov o auto - moto (je to niečo podobné ako napr. futbal - kdežto tu máte k zbožňovaniu aj konkrétnu reálnu vec, totem, fetiš, na rozdiel od nehmotnej futbalovej hry); navyše - zvláštna ľudská vlastnosť pomenovávať neživé predmety, ktoré vlastníme, je stará ako ľudstvo samo a bežná doteraz (moja prvá gitara sa volala Milka, druhá sa volá Jarka . . .) a to, že auto má meno nie je vôbec výnimočné; lenže akonáhle má niečo meno, vytvárame si k tomu vzťah; king & carpenter v (podľa mňa najlepšej kingovskej adaptácii - a nech sa na mňa darabontovi fanúšikovia nehnevajú) sa pozreli na fetišizmus a posadnutosť z trochu iného pohľadu: čo ak nie my si vyberáme predmet zbožňovania, ale ten predmet si vyberie nás? a čo ak on nás zbožňuje ešte viac ako my jeho - doslova na život a na smrť! každopádne 13 rokov pred Cronenbergovým Crashom (a 15 pred matrixom a vyše 20 pred Transformermi) tu bola Christine, červený cadillac, ktorý je metaforou zla, ktoré je večné, pohlcujúce a neporaziteľné; s dokonalým soundtrackom ("God, I hate rock´n´roll!"), výbornou štýlovou réžiou je ďalším dôkazom nesporných a vysokých kvalít tohto filmu množstvo citácií, odkazou a parafrázovaní tohto filmu v iných dielach, ktoré prišli po ňom, okrem spomínaných napríklad Tarantinov Death Proof alebi videoklip Radiohead ku piesni Karma Police, ktorý je celý citáciou jednej z famóznych scén tohto filmu, ale mám pocit, že ani Lyncha tento snímok nenechal ľahostajným; (14.01.2009)