Temná hvězda

S některými bombami prostě není rozumná řeč. Až na trapnou odbočku s nafukovacím ufonem (nepochopil jsem - šlo o humor?) vynikající, zábavné a chytré sci-fi, kterému škodí jen, že nevzniklo s modernějšími prostředky, protože obrazová primitivnost tomu nesvědčí. Nejde ani o samotné triky, jako spíš nemožnost s obrazem si víc vyhrát, protože některé naznačené nápady jsou zajímavé. Je trochu škoda, že po nástupu Star Wars tohle pojetí sci-fi hodně ustoupilo. (03.10.2013)

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to. (01.10.2006)

John Carpenter má môj rešpekt, sympatie a uznanie. Je stálym členom v rebríčku mojich obľúbených režisérov a taktiež i skladateľov filmovej hudby. Mám rád jeho snímky, mnohé z nich považujem za kultové dielá ("Vec", "Halloween", "Hmla", "Šialenstvo"). Avšak sci-fi komédia "Temná hviezda" (Dark Star), ktorú natočil v roku 1974 ma nikdy nedokázala zaujať alebo aspoň pobaviť. Pozrel som si tento film viacero krát, ale akosi mu neviem prísť na chuť. ** (22.03.2019)

Carpenterova absurdní vize budoucnosti. Posádka složená z totálních hipíků. Vizuál a triky jak z filmů Eda Wooda. Chytrá bomba co se rozhodla, že prostě exploduje a už se nebude dohadovat s palubním počítačem. Tohle prostě nejde nemilovat. Mnohými uživateli jak už je zjevný v komentářích nepochopený debut pro scénáristu a režiséra kteří to o nějakých pár let později dotáhli sakra daleko. Lahůdka brakové tvorby.85% (08.04.2023)

Obsah filmu zdál se být lákavý, když se na jeho obalu skvěl ten tučný nápis, že jde o kultovní parodii na Star Wars a Vesmírnou odyseu. Pln dychtivého očekávání věcí následujících jsem disk rozechvělými prsty vložil do přehrávače. A čekal jsem. Čekal a čekal. Ještě dobrých patnáct, dvacet minut po skončení filmu jsem čekal. Čekal jsem, jestli mi to dojde, jestli se objeví nějaká zpětná vazba, která mě uvrhne v úžas a uznalé pobrukovaní. Nestalo se tak. S úspěchem lze tvrdit, že se dostavil pouze lehký pocit bezradnosti a rozčarování. I když to také není příliš překvapující. A z čeho jsem měl vlastně být u vytržení? Z toho, jak se jeden z členů posádky nedobrovolně honí s přefouknutým a poťouchlým oranžovým míčem? Nebo snad ze svízelné situace stejného člena posádky ve výtahové šachtě? Nebo z trávení volného času vesmírných poutníků? Jak směšné! Jak smutné! A tak zůstává jen rozmluva s bombou, která trvá na svém určení. A hudba, kterou vyluzoval na prazvláštním nástroji samozvaný vůdce vesmírné posádky. Což je vlastně zatraceně málo. Čtyřčlenná posádka putovala ve svém čistícím úkolu ve složení: samozvaný vůdce Doolittle (Brian Narelle), přezíravý Boiler (Cal Kuniholm), samotářský Talby (Dre Pahich s hlasem Johna Carpentera) a Pinback (Dan O'Bannon), který se do posádky dostal omylem. Dále je zde hibernovaný velitel Powell (Joe Saunders), ochránce počítač (hlas Cookie Knapp) a několikrát vypuštěná bomba číslo 20 (hlas Adam Beckenbaugh). A tak jen zbývá doufat, že všechno odnese fosforeskující kometa, nebo vesmírný surfing do žhavé atmosféry nestabilní planety. Snad se mi to vše jen zdálo. Snad byl to jen můj halucinogenní sen. Samozřejmě ne vše se dá hodnotit pouze negativně a tvůrci si minimálně zaslouží mojí sympatii pro jejich zapálenost. Budiž světlo! (23.05.2016)