Stopař

Pekelna zimomriavkova jazda! Uz po piatich minutach sa ma zmocnil neprijemny pocit a ja som vedel, ze sa budem bat. Reziser figliarsky vyuziva nevedomost divaka. O zaporakovi nevieme takmer nic, no namiesto toho, aby nam film vysvetloval, po celu dobu nas nechava v sklucujucej nevedomosti a v ocakavani, kedy sa tajomny John Rider znova dostane na scenu. A ze on si vie vybrat cas a miesto :). A kto je to vlastne ten John Rider? Nocna mora, ktoru by ste netuzili stretnut ani vo sne, nieto este v noci na uprsanej dialnici... (10/10) (02.06.2008)

Uřízl jsem mu nohy. A taky ruce. A taky hlavu... A to samé udělám s tebou!..... Atmosféra je naozaj dobrá hlavne v prvej polovici filmu, kým človek ešte nevie kedy sa démonický Rutger Hauer ako Stopár objaví na scéne znovu. V tej druhej polovici sa už objavuje príliš často a začína to byť celé veľmi prehnané (zostrelenie helikoptéry, debilita policajtov, motivácie postáv...). (06.09.2011)

Stopař není dokonalý film, ale atmosférou a neuvěřitelnou nepředvídaností dostane každého. Viděl jsem i remake z roku 2007 a musím říct, že až na Seana Beana, je originál o stupínek lepší. Když se zamyslíte nad samotným příběhem, vyjde vám z toho celkem jednoduchá pointa, ovšem zahrána a zrežírována na jedničku. Hlavně akce a napětí dělá snímek nezapomenutelným. Po shlédnutí tohoto filmu si pak vezměte stopaře do auta :-)....... (25.05.2008)

Nevidím mnoho kvalitativních rozdílů mezi tímto originálním Stopařem a jeho remakem z roku 2007. Obě záležitosti jsou nelogické až na půdu. Divák stále čeká na nějaký finální zvrat, kdy by nám John Ryder konečně prozradil proč trápí nebohého klučinu. Nemůžu si pomoct, ale opravdu jediný dálniční horůrek, který mě vyloženě sednul byl Duel. Navíc Stopař vlastně horor ani není. Hodně se zde střílí, jezdí, bourá, mává zbraní, takže spíše akční thriller. 50% (09.07.2020)

Koncept Stopaře, v primární rovině odvislého od setkání se zlem proniknuvším do světa smrtelníků, vychází ze dvojího: z proměnlivého vztahu mezi stopařem a mladíkem a ze zpochybnění navenek se jistě jevícího světa, v němž se příběh filmu odehrává. 1, Co se týče vztahu, hrdina si v úvodu počíná lehkovážně a později zakouší teror, kdežto stopař obráceně; v první půlce vypouští hromy, blesky (tím hru iniciuje) a v druhé si s mladíkem již jen pohrává, dokonce tak, že libovolně přetváří a koriguje svět filmu, velkoryse překračuje fyzikální a časoprostorové zákony, a zjevuje se zčistajasna, jak se mu zamane. Zatímco stopař disponuje „žánrovou pamětí" a promptně ji využívá, mladík takové štěstí nemá a všemu musí přijít na kloub svépomocí - trvá mu to dobrých devadesát minut. 2, Ke zpochybnění světa filmu dochází ze strany mladíka poté, co si uvědomí, že stopaře nezastaví ani strážci zákona a že aby ho přemohl, musí porušit pravidla – jak společenská, tak stopařova. Situaci můžeme zobecnit a uvést, jak pracují filmy s divákem v závěrečných minutách. Například potlesk na konci Titanicu je možné „číst" jako příklad autotematismu - ten zrazuje kinematografii tím, že formulku „jsem svět“ nahrazuje formulkou „jsem film“. Tvůrci těsně před koncem film překlápí; již nejsem uvnitř fiktivního světa, ale vně, abychom mohli film adekvátně zhodnotit. Tvůrci tleskají sami sobě - respektive to mi tleskáme tvůrcům; film se vyvedl. Analogii k tomuto procesu známe z thrillerů a hororů, které dosahují napínavého či hrůzostrašného efektu znejistěním statusu fikčního světa. Z tzv. metafyzického obratu (neboli nečekané inverzní proměny ontologické roviny) čerpají svou efektní pointu například filmy Šestý smysl a Ti druzí. V takovýchto případech nevystupujeme vně, jako předtím, ale propadli jsem se ještě o jedno patro dolů do suterénu. Závěrem: Divák je hřebík. Buďto ho třeba vyndat kleštěma (Titanic), anebo zatlouct (Šestý smysl). Ale nemůže jen tak zbůhdarma čouhat z fošny. To by nešlo. (21.06.2009)