Max Havelaar

Román Max Havelaar (1860) o zvěrstvech nizozemské koloniální nadvlády v Indonésii patří mezi klenoty nizozemské literatury. Otrokářství, korupce, vraždění... Filmová adaptace za mě má spoustu kladů i bolístek. Je krásně a poutavě nasnímaná a v hlavní roli exceluje Peter Faber. I když vykreslení jeho postavy jako naprostého Mirka Dušína, co by se raději utopil v moři, než aby umřel pejsek, je poněkud přitažená za vlasy. Děj se táhne, je předvídatelný, střípky ze života jsou banální, opakují se a postavy jsou dost neživotné a černobílé. A především dětští herci byli strašně toporní. Historické filmy nemusím a Max mě dlouho fakt nebavil. S blížícím se závěrem ale začíná být příběh tíživý a pomalu si mě získával. Na svou dobu to byl extrémně ambiciózní a drahý velkofilm, ale přijde mi, že se na něm dost podepsal zub času. Román je mnohovrstevnatý a adaptace zpracovává jen jediný aspekt a zbytek jen velmi lehce naznačuje. Režírovat to Verhoeven, tak by to určitě dopadlo lépe. (27.08.2024)

Když jsem v Amsterdamu na mostě přes gracht Singel narazila na netradiční sochu s ještě netradičnějším nápisem Multatuli, vyfotila jsem si ji a říkala jsem si „doma se musím podívat, kdo to je“. Samozřejmě jsem si to za celých 8 let nezjistila, o to bylo větší moje překvapení, že autorem knižní předlohy filmu zařazeného do Virtuálního retro kina je Eduard Douwes Dekker, píšící právě pod pseudonymem Multatuli, který pracoval jako úředník v Nizozemské východní Indii a zažil zde nejen okouzlení dalekými končinami (ve filmu pěkně znázorněnými), ale především trpké rozčarování nad místními poměry, kdy je obyvatelstvo sužováno nizozemskými uzurpátory, ale i zdejšími správci. V úvodní scéně potkáváme Maxe Havelaara roku 1860 v Amsterdamu, působí snad i jako alter ego pana spisovatele, který se snaží o vydání svých esejů u spolužáka zbohatnuvšího obchodem kávou. Před více než 4 roky se Max jako nový zástupce rezidenta (jeho předchůdce byl otráven!) plaví se ženou a synkem do Lebaku. Je plný ideálů a odvahy, nedělí lidi na my a oni, chce vykonávat svou funkci ku prospěchu země, a tím i svého království. V důležitém proslovu k místním autoritám, se zamýšlí, proč je tato část Jávy tak chudá a utíká z ní obyvatelstvo, přitom je zde tak úrodná půda – je rozhodnut, že nebude tolerovat nedbalost, vydírání a útlak. Jenže venkované žijící v teroru se ze strachu ze starého regenta a vojáků bojí svědčit. Max, kterého se snaží zkorumpovat i jinak ohrozit, nakonec neuspěje ani u vyšších instancí a prožívá těžkou deziluzi. To, že se mi pěkně poslouchala holandština, jsem zmínila zde, ale tentokrát mě dostala zvukomalebnost místního jazyka (nevím, zda to byla javánština) v podání vynikajícího Petera Fabera. Jelikož byl román označen jako nejvýznamnější nizozemské literární dílo, určitě si ho zapůjčím, když se mi Multatuli takto vrátil do života. (04.09.2024)

Tak nakonec jsem se tedy pustil i do posledního nejdelšího filmu který je v diskuzi VRK součástí hereckého speciálu s Peterem Faberem. Snímek Max Havelaar mě neodrazoval ani tak svým námětem jako svojí stopáží. Filmy s podobnou stopáží nevyhledávám ba naopak se jim spíše vyhýbám. Málokdy film totiž dokáže udržet divákovu pozornost po celou dobu trvání aniž by nepřišly nějaký slabší pasáže či hluchý místa. Tomuhle snímku se to ale kupodivu podařilo. Peter Faber zde podává skvělý herecký výkon v roli bojovníka za bezpráví druhých. Ikdyž se rozhodl dát do možná předem prohraného boje. Ač jsem to nečekal a šel do tohoto historického dramatu s jistými obavami tak nakonec mi Max Havelaar poskytl nečekaný a skutečně kvalitní filmový zážitek. Silné 4hvězdy. (21.08.2024)

Indonézia. Ostrov Jáva, provincia Lebak. Rok 1855. • Titulnú postavu v podobe Maxa Havelaara, vietor vskutku odvial až kamsi do juhovýchodnej časti Ázie, aby povedzme práve na tomto exotickom mieste, následne pozdvihol životnú úroveň pôvodného, ale teda najmä i mimoriadne vykorisťovaného obyvateľstva, čo určite nebude mať tento veľký idealista, zvlášť jednoduché. Ďalej už len ako: "Blúdny Holanďan," sa totižto púšťal, ako nový zástupca rezidenta [niečo na spôsob: diplomata], do ozaj neľahkého boja nielen v zmysle opätovného nastolenia ochrany miestnej populácie, t.j. poskytnutie základných ľudských práv, ale zároveň si rovnako tiež trúfal aj do miestneho, a k tomu azda i slizkého a skorumpovaného regenta [správcu] Adhipattiho, ktorý sa zase pre zmenu javil byť ešte oveľa „ťažším orieškom,” než sa vôbec spočiatku pripúšťalo; danú vec by som nakoniec podčiarkol asi tak, že toto územie spadalo pod Holandskú východnú Indiu, čo bol názov kolónie zriadenej holandskou Východoindickou spoločnosťou na území dnešnej Indonézie, ktorá sa behom 19. storočia stala holandskou kráľovskou kolóniou; skrátka, kde sa pozrieš, odtiaľ postupne vyvierali iba samé problémy → dosť už hádam bolo i úvodnej dejovej expozície, a tak radšej konečne prejdem k nasledovnému predstavovaniu aktuálnych dojmov, ktoré sú hodne nadštandardne vysoké: V prvom rade som postrehol nevídanú a neslýchanú "s-e-b-a-r-e-f-l-e-x-i-u," s ktorou domáci tvorca v podaní Fonsa Rademakersa, veľmi zručne pracoval, a to až konkrétne po záverečné titulky, čo je mimochodom, na 2 hodiny & 40 minút ← naprosto bravúrny výsledok! A to sa musím priznať, že som sa predsa trocha obával i takejto "astronomickej dĺžky," no našťastie sa moje obavy pomerne dosť rýchlo rozplynuli, nakoľko ústredný protagonista [Peter Faber] vkladal do svojej roly absolútne maximum, čiže inými slovami podtrhnuté, že jeho herecký prejav, bol alfou a omegou naprieč týmto celistvým dianím, plným krkolomných situácii, alebo strihová skladba, kompozícia obrazu, a ponúkajúce sa autentické repliky z úst príslušných postáv, priam harmonizovali s dotyčným príbehom, ale nie v takom pomere, aký máte asi teraz na mysli; totiž tieto technické zložky boli tak kvalitatívne vyvážené, že nadchádzajúci, surovejší charakter prichádzajúcich udalostí, so mnou toľkokrát len tak otriasol, tak bolo toto spracovanie vierohodne ukotvené. • A na záver zopár slov z tvorivej dielne Paula Verhoevena, odkiaľ v podstate pochádzali nielen kameraman [de Bont] a scenárista [Soeteman], ale súčasne aj tentohľa drzý a svetlovlasý predstaviteľ [Hauer], ktorý sa v danej veci, koľkokrát na krátky okamih len objavil, aby vzápätí znovu zmizol, a pritom takýmto spôsobom sa to opakovalo viackrát, čo prinajmenšom pôsobilo akosi zvláštne... (24.08.2024)

Držela jsem Maxovi všechny prsty, v tom boji s větrnými mlýny, moc jsem si přála, ať se mu podaří domorodcům alespoň trochu pomoct. Obdivovala jsem jeho sílu, odhodlání a dobrou vůli a zároveň byla hodně zaujata indonéskými exotickými lokacemi, možností nahlédnout do způsobu života místních lidí v dobách kolonialismu, i do života bílých správců. (23.08.2024)