Hezké vesnice hezky hoří

Jeden z nejlepších balkánských filmů mapujících jugoslávský válečný konflikt, i když samozřejmě ve stylu exportní poetiky příznačně metaforicky a s hodně velkou mírou nadsázky. Ona nadsázka je ale skloubena k dané poetice s překvapivě naturalistickými výjevy (hlavně ve spojitosti s uvězněním v tunelu). Srdjan Dragojevic natočil svůj mírně alegorický film v hodně odvážné (postmoderní) skladbě (děj se prolíná několika časovými rovinami) a hlavně na začátku jsem se v těch několika liniích hůře orientoval a měl z toho v hlavě trochu zmatek, z něhož vykrystalizoval dojem mírné dějové roztříštěnosti. Jak se ale postupem času skládaly jednotlivé příběhové linie do sebe, míra sugestivnosti se zvyšovala a tento dojem odpadl. Jistě je nutno ocenit, že Srb Dragojevic neexponoval své postavy tak, aby agresory a viníky konfliktu byli Chorvati (a při etnické složitosti tamního konfliktu i muslimové z Bosny a Hercegoviny), ale jako původce ZLA označil indiferentní monstrum (Ďábla) z tunelu (přesto jako (sice nejednoznačné) oběti vyzněli (alespoň co se týče ústřední dějové scény právě v tunelu) zrovna Srbové). Film však zachovává alespoň zdánlivou objektivitu, což je jeho největším přínosem. Hodně zajímavě je reflektována i éra před rokem 1980, tedy za vlády maršála Tita. Dragojevičův smířlivě nostalgický tón je lakmusovým papírkem nálad nejen v bývalé Jugoslávii, ale obecně i v celém postsovětském východním bloku - k ,,zlatým socialistickým časům" zjevně neinklinují jen nejnižší sociální vrstvy a lidé v postproduktivním věku, ale i vyhraněné osobnosti kultury a umění, což je fenomén paradoxní, leč neoddiskutovatelný. Hezké vesnice hezky hoří - tak poetický název a tak syrová a destruktivní skutečnost. Takový je i film a obecně i celé dějiny Balkánu - kde jinde narazíte na tolik podob ambivalence lidského rozumu, srdce i duše... Podobné filmy: Život je zázrak, Země nikoho, Grbavica, Kdo to tam zpívá (22.01.2009)

Natočeno ještě za války? Kurvafix! To je teda sůl do rány. Celkově to byl hodně smutný (až občas komediální) pohled do Jugoslávie, která se ze dne na den stala dějištěm příšerností, které pro "hrdiny" filmu vyvrcholily v onom tunelu, kde si snad i ten největší tupec musí uvědomit absurditu celého konfliktu. Nepříjemně příjemný zážitek. 90% (07.06.2017)

Výborný film z bývalej Juhoslávie, ktorý naozaj reálne, i keď s prvkami humoru, podáva obraz o občianskej vojne už od jej prvých dní. Kamaráti z detstva Srb a moslim už ako dospelý popíjajú rakiju a v novinách sa objavujú prvé zmienky o začínajúcej vojne. Vojna ich osudy rozdelí, každého na inú stranu a stretnú sa až v samom závere. Takmer celý film sa odohráva v tunely, do ktorého sú Srbi zahnaní skupinou moslimských vojakov. Humor mi vážne sadol, zvlášť v srbštine, to znie skvele a príležitostí na srandu tu je teda dosť. Humor ich neopúšťa ani po niekoľkých dňoch bez jedla a vody a dokážu si uťahovať aj na tému pitia vlastného moču. Film má rozhodne svoje kvality a najviac asi treba vyzdvihnúť skvelý pomer dávkovania drámy a humoru, čo by sa v rukách menej skúseného režiséra mohlo rýchlo skončiť trápnym divadlom. Srbská kinematografia ma už po niekoľký krát presvedčila, že čas strávený pri ich filmoch, nikdy nepokladám za stratený.... Od dnes si pri starej dobrej piesni "No milk today" vždy spomeniem na tento film. 90%. (16.11.2011)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Takovym zpusobem popsat valku umi jen byvale staty Jugoslavie. Az perverzne se prolinaji pasaze drsne s temi humornymi, ktere mnohdy prechazeji az do abstraktni podoby. Ma to svuj osobity styl, ktery me bavi. Hlavne ale cerpa z pritomnosti a film je onou valkou doslova nasaty. Jediny duvod, proc nedam plne hodnoceni je snad necitlivy strih a fakt, ze tvurci chteli dat do filmu vice emoci a informaci, nez se do nej nakonec veslo. (08.08.2015)