Hezké vesnice hezky hoří

Vidieť tento film v Bosne, v jednom z tých dodnes ešte stále poznačených, rozbitých a poloopustených mestečiek, je niečo celkom iné ako len silný audiovizuálny zážitok, je to prežitok reality. ___ Spolu s ďalším Dragojevičovým filmom RANE tvorí LEPA SELA LEPO GORE úhrančivý diptych o psychologicky zruinovanej Juhoslávií 90. rokov videný zvnútra, priamo od zdroja. Divácka príťažlivosť vo forme postmoderného spracovania môže budiť dojem nadbytočnosti, štylistickej exhibície, ktorá vlastne až ruší účinok tej všadeprítomnej beznádeje - ale v skutočnosti ju možno práve naopak takáto dramaturgia scén, stavajúca do kontrastu aj prepájajúca rôzne časové roviny, podporuje a efekt dialekticky zosilňuje. Druhou námietkou v podobnom duchu je charakter hlavných hrdinov, bodrých a hláškujúcich aj zoči-voči smrti, aj napriek všetkým hrôzam, čo sa dejú okolo nich, ním samotným aj nimi páchaným. Tu treba brať do úvahy ani nie to, nakoľko takéto zobrazenie vystihuje akúsi hypotetickú národnú povahu Srbov, ale skôr v akých podmienkach sa tak dialo... - a že film bol točený v izolovanej krajine pre domáce publikum. Nevysvetľujú sa príčiny toho, čo sa deje, ukazujú sa devastačné následky toho, čo sme spustili/dovolili/nezabránili tomu a čo teraz požralo všetkých naokolo. (16.10.2023)

V bělehradské armádní nemocnici leží vojáci ranění v bosenské válce. Mezi nimi je i muž vzpomínající na válečné konfrontace, ale i roky předcházející násilnému sporu. Srb Milan vyrůstal spolu s Muslimem Halilem poblíž opuštěného tunelu, do něhož se báli vkročit. Nyní však jeden z nich tunelem utíká do bezpečí a netuší, že na jeho konci čeká někdejší kamarád s nabitou puškou a hlavou plnou zloby i výčitek.............................. Náhled do Jugoslávské minulosti a její tvrdé reality. (21.09.2011)

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat. (23.05.2007)

Nesmírně důležitej film. Nejen pro tehdejší Jugoslávce, ale taky pro celej svět. Obsahuje totiž scény, o kterých nemáme ani potuchy, že by mohly být realitou. A oni skutečně jsou. Dost mě ale mrzí fakt, že filmu nedokážu dát pět hvězd. Kolikrát jsem totiž měl pocit, že samotní tvůrci scény míchali tak nešťastně, že to kolikrát vypadá celé jako jedna velká fraška, než krutá realita. Humor se s vážností střídá opravdu dost nešťastně a prostě mi výsledný film vyzní naprosto opačně než by měl. (09.11.2010)

Film s pravdepodobne najlepšie znejúcim názvom v histórii kinematografie. Bezchybná je hlavne hudobná zložka, srbská dychovka by postavila aj mŕtveho z hrobu. Na juhoslovanských filmoch mi niekedy prekáža akási teatrálnosť, exaltované konanie postáv a ten určitý "jakubiskovský" surrealizmus. Ale ako celok je to dobré, filmov s protivojnovou tématikou nie je nikdy dosť. (06.01.2017)