Halloween

Co má společného Šípková Růženka a Michael Myers? Docela dost, protože to, co oběma chybí, je rozum, bdění a přitakávání životnému – ze všeho nejvíce však řeč. V pohádkách jde často právě o to princeznám, které oněmí (Honza málem králem), ztratí schopnost úsměvu (Šílené smutná princezna) či upadnou do snění jako Šípková Růženka, tuto řeč navrátit. Zpravidla si to vezme na starost muž, který svou vychytralostí princezně rozum a řeč navrátí. V Halloweenu nacházíme totéž, jen je to prohozené – zakletý nemluva tu je Myers a ta, kdo ho má osvobodit, racionální Jamie Lee Curtis. Jamie se věru liší od svých hédonických kamarádek. Je trochu šprtka, nemá přítele, sama říká, že proto, že je na chlapy moc chytrá, trochu moc čte. Proto je ale hlavní postavou a proto je k ní Myers tak přitahován, jelikož ví, že ona jako jediná mu je s to rozum a řeč vrátit a zachránit ho. Řeč je možná to vůbec nejdůležitější, co lidé mají a co je nakonec odlišuje od zvířat. Podle mnohých teprve konstitucí řeči vzniká lidské vědomí, teprve tehdy ožívá psychické vědomé já. Také proto dnes někteří bijí na poplach, tvrdíc, že řeč byla rozbita (a s ní i rozum) ve prospěch různých sloganů, hlášek, smajlíků, výkřiků ap. Opakem řeči a rozumu je magie, drogy, mystika, náboženství či infantilita (Myers zabil poprvé v šesti). Ustanovením racionální Jamie hlavní postavou nám Carpenter naznačuje, že nikdy nesmíme rezignovat na snahu sebe i svět kategorizovat, uchopit, zpředmětnit, „zteoretizovat“. Neboť rezignace na toto nutně končí v oral-análním (dětském) vesmíru magie či drog, který je přesným opakem skutečné dospělosti. Nevěřme proto nikdy lidem, kteří odmítají teoretizovat o filmech a posmívají se intelektuálům – mluví z nich malí a nezralí Myersové. ____ Vyjma (-spoilery-) úvodní vraždy sestry se objeví ve filmu ještě čtyři. První dvě mají společné to, že těsně před zabitím nehraje žádná hudba (dívka v autě, kluk v domě), zatímco během třetí (šňůra od telefonu) a čtvrté (Jamie, ale tady jde jen o pokus o vraždu) hudba hraje, pokaždé stejná, Carpenter cosi velice jednoduchého vybrnkává na piano. Důvod, proč hudba hraje, je ten, že Meyers je v záběru a jeho počínání tedy není založeno na šoku pro postavy i diváka jako u prvních dvou vražd. Když v záběru není, jako v prvních dvou případech, žádná hudba nehraje a překvapení je o to větší. Carpenter v tom má očividně prostě nějaký systém. Na tomtéž konceptu stojí hudební doprovod ke slasheru Pátek třináctého. Problém je samozřejmě v tom, že vycvičený divák právě z toho důvodu, když je nápadné ticho, pozná, že se něco blíží – podobně jako je např. podezřelý záběr bez střihu v jinak frenetickém filmu, neboť ukazuje-li takový film postavu jdoucí dlouze z domu k autu, je téměř jisté, že auto vybouchne. (18.09.2011)

Jeden z prvních slasherů nezapře značný vliv italského gialla, jenž se projevuje v zapojení dětí, chladných zbraní, sexuálních motivů, hlediskových záběrů a samozřejmě také notně creepy hudby, nápadně se podobající main theme z Argentovy Tmavě červené. Zajímavé je, že na rozdíl od pozdějších slasherů je v Carpenterově díle jen velmi málo vražd, které navíc nejsou zobrazeny bůhvíjak krvavě. Nebezpečí tu spíše zákeřně číhá někde v pozadí, než že by okázale dávalo najevo svou přítomnost. (02.04.2014)

Bravurně natočený minimalistický horor s neodmyslitelným hudebním motivem - atmosféra přicházejícího zla je skvěle vylíčená, kamera je jedním slovem úžasná. Přemýšlel jsem, s kterou jinou vyvražďovačkou se dá originální Halloween co do filmových kvalit srovnávat, ale nic mě nenapadá... Vedle The Thing nejlepší Carpenterova práce. (25.03.2006)

Velmi dobrý horor, který psal dějiny žánru. Od první minuty, kdy začne hrát ta hrůzostrašná Carpenterova melodie, jsem jenom seděla a čekala, kdy se něco stane... Tohle je to, co má opravdový horor mít - spoustu napětí a neočekávaně děsit. Nicméně i tak se mi zdálo, že místy bylo toho natahování a čekání trochu moc a hlavně konec mi přišel tak nějak dost náhlý a trochu nedotažený (ač obsahově naprosto bez výtky), což nezachrání ani opravdu jeden z nejsugestivnějších filmových zabijáků všech dob. (25.12.2009)

Kultovní horor, který mě přes slušnou režii Johna Carpentera nikdy nedokázal nadchnout jednoduše proto, že tématicky mě vyvražďovačky tohoto ražení naprosto míjí. Jen v málo subžánrech se najde tolik klišé a hloupostí jako tady. V téhle oblasti mě zaujal snad jen Vřískot 1 a 2 pro svůj ironický nadhled. Na druhou stranu, když už vyvražďovačka, tak v Carpenterově pojetí. Jeho následovníci často svůj vzor jenom vykrádali. Celkový dojem: 45 % (21.01.2009)