Věc

Tak tohle je podle me nejlepsi horror co byl kdy natocen. Atmosfera ktera je primo viditelna,prostredi ze ktereho neni uniku a skupina lidi kde kazdy muze byt "vec"... hlavne me dostala scena kdy sedi vsichni v mistnosti a zkousi krev kdo je nakazeny a kdo ne... tech 5 min co scena trva nez prijde vec na radu sem snad zapomel dychat...genialni zalezitost! (15.10.2006)

Představte si, že někdo koho dlouho znáte, možná váš nejlepší přítel, je vražedný mutant, který se do těla vašeho přítele zadaptoval tak dokonale, že ho poznáte až ve chvíli, kdy vás zabíjí. Představte si, že víte jen to, že tato věc, o které nevíte skoro nic jiného se vydává za jednoho z vašich přátel a vy jste odříznuti od civilizace v mrazivé pustině Antarktidy... dokážete si tuhle nezáviděníhodnou situaci, ve které nedůvěra a podezíravost mezi přáteli hrají první housle, představit? Pokud ne a máte zájem mrknout na způsob, jak si tento hororový psychický teror představil a uskutečnil John Carpenter, podívejte se na Věc. Kromě silného námětu disponuje výbornou kamerou, Morriconeho hudbou, ve které je každý zvuk synonymem tajuplné hrozby, na horor adekvátně silnými hereckými výkony, založených na scénářem přesvědčivě vykreslených charakterů a v neposlední řadě kultovními triky, které sice ztratili něco na šokujícím efektu, ale přesto dokonale vystihli potřebně zrůdnou podobu Věci. Výborná gradace, silný zážitek. 80% (25.10.2006)

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)

(1001) Zatrachtile, tohle jsem vážně nečekala! Mé intelektuální já bylo nasyceno skvělým intrem a moje zvrhlé já zase tím zbytkem. Ve výsledku velmi classy horor. Když pomineme monstrum jako takové, které je takové, jaké je, protože osmdesátá léta a Carpenter a tak, tak musím zkrátka ocenit, jak se drželi filmaři při zemi při vytváření atmosféry a celkového dojmu. Nic šíleně bombastického, hlavně skvělá hudba a něco klaustrofobie a velmi efektivní paranoia. Žádné zbytečnosti navíc. A osobní poznámka, na internetech jsem se dočetla, že skuteční britští vědci usídlení na Antarktidě si ten film pravidelně pouštějí na zimní slunovrat. Pokud je tomu skutečně tak, tak jsou to s dovolením magoři, protože já když jsem po sledování šla potmě na záchod, cítila jsem lepkavá chapadla na kotnících a to jsem od Antarktidy ob jeden kontinent. (15.02.2013)

Skutečně úchvatné! Děsivější a klaustrofobnější místo, než antarktickou základnu tisíce kilometrů od dalších známek civilizace, nemohl John Carpenter vybrat. První půlhodina má opravdu nevídanou atmosféru(prohledávání opuštěné norské základny) a naprosto mě vtáhla do děje. Řádění "Věci", které se následně rozpoutá, je sice originální a nechutné, ale srovnám-li napětí a impozantní atmosféru, která mě obestřela u prvního Vetřelce, tak vychází xenomorf vítezně. Gradace napětí není prostě u Věci taková, jako v případě Vetřelce. Nicméně scény krevních testů a závěr jsou velice silné. Zvlášť, když si poslední přeživší uvědomují bezmocnost a bezvýchodnost situace. Vše umocňuje fenomén Ennio Morricone a jeho špičkové houslové orgie a deprimující " tu tu"(víte, co myslím)...Oceňuji výborné masky a skvělou ruční práci, Kurt Russell zahrál životní roli...Určitě kultovní záležitost, u mě přesně mezi čtyřmi a pěti hvězdami, na prvním místě ale zůstává Vetřelec. 13,5 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (12.11.2006)