Věc

Jak už víme ze zámořské produkce vzešlé během studenoválečných padesátých let, o společenské tísni se dá nepřímo vyprávět i na půdorysu psychologické sci-fi/hororu, tedy předně a nejsrozumitelněji tam. Věc je produktem podobně podezíravého období, které zasáhlo hollywoodskou tvorbu v osmdesátých letech (tentokrát však nikoli ve spojitosti s politikou, ale s hrozbou nových smrtelných virů typu AIDS). Jde o jeden z nejděsivějších, nejvíce znepokojujících a nejchytřejších hororů, s jakými se může běžný a nepříliš "sečtělý" divák setkat, a to nejen kvůli neopakovatelné atmosféře zmaru, tísně a nejistoty. Je možné namítnout, že Věc není filmem originálním. Ano, o tom nelze pochybovat. Imituje fabuli staršího a v jistém směru i kvalitnějšího Vetřelce, ale lišácké přenesení konfrontace se skrytým a nevypočitatelným nepřítelem z prostor klaustrofobické a temné těžařské lodi, plující nezměrnou kosmickou pustinou (dead space), kde "nikdo nemůže slyšet váš křik", do osamocené výzkumné stanice kdesi v odlidněné a neméně rozlehlé Antarktidě, kde "by mohl váš křik být i vyslyšen, ale dříve zanikne v kakofonii polární bouře", dělá učiněné divy. Oslovení prostředí jako oživlé kulisy, resp. další postavy příběhu, která zviditelňuje paranoický stav mysli a odříznutí postav od tepla civilizace, je mezi těmito dvěma díly nejvíce zřejmým, nejpříbuznějším prvkem, ale souběžně tím nejrozdílnějším, protože oba dva režiséři jej využívají za jiným účelem - Carpenter v budování nervozity, obav ze zjevného a všeprostupujícího parazitického nepřátelství; Scott jako symfonii mrtvého ticha, kosmické hrůzy, děsu z neskutečného a neviděného a lidské malosti (odtud také rozdílné chápání a využití monster). Své nezastupitelné místo v děsivé atmosféře "spiknutí" hraje i Morriconeho minimalistická hudba, která originálně využívá rytmu lidského organismu, totiž tepu srdce. I ten však zaniká v hluchotě a slepotě ledového království. Není úniku. Na rozdíl od plíživého Vetřelce je však ve Věci kladen větší důraz na hyperbolické a groteskní násilnosti. Ty i v dnešní době zůstávají neobyčejně naturalistické a zvrácené, což je deviza, které by moderní digitální morfing dosáhl jen s obtížemi. Monstra ke všemu vypadají jako ty nejabsurdnější a nejobludnější projekce lidského podvědomí, přičemž s psychoanalytickým modelem koresponduje i finální "sestup" do labyrintu sklepení. A na závěr, když nám Carpenter nepřímo dává pocítit naději ve zjištění, že přežije jen ten největší ochmelka z okolí (akcent na umisťování destilátů do záběru), si dovolil být i notně cynický. A nebo je to naopak a zaujme stanovisko hluboce lidské? Ta nejistota! (06.04.2007)

majstrštyk!! až mi srdce zaplesalo.. atmosféra by se dala nakrájet i tupym nožem.. z nejistoty kdo je kdo se mi ježily chloupky v zátylku.. kurevská zima, led a sníh.. těžko si touhle dobou představit děsivější scénář.. a pak ta gradace do pochopitelného finále.. výtečný.. a já se jdu podívat ještě jednou.. a pak bych si za trest měla dát něco se seagalem, že jsem takovou lahůdečku tolik let ignorovala.. no.. snad by stačilo pár facek..:) (08.02.2010)

To boli este zlate casy, ked Carpenter vedel natocit kvalitny horor, avsak mal len smolu, ze v tom istom case mal premieru dokonaly Spielbergov E.T. MIMOZEMSTAN (1982), kedze v kinach jeho Vec prepadla a asi aj preto sa Carpenter rozhodol kartu otocit a o 2 roky neskor natocil romanticky sci-fi pribeh tentokrat o dobrom mimozemstanovi s krasnou hudbou od Jacka Nitzscheho STARMAN (1984) s Jeffom Bridgesom. Vec som prvykrat videl na rakuskej ORF zaciatkom 90-tych rokov a zazitok je neopisatelny a nezabudnutelny a co je najväcsim prekvapenim, ani po tolkych rokoch nestratil tento film nic na kvalite a hrozivej hudbe genialneho Ennia Morriconeho... 19.03.2010 _______ Kurt Russell - (R.J. MacReady) +++ Wilford Brimley - (Dr. Blair) +++ T.K. Carter - (Nauls) +++ David Clennon - (Palmer) +++ Keith Devid - (Childs) +++ Richard Dysart - (Dr. Cooper) +++ Charles Hallahan - (Vance Norris) +++ Richard Masur - (Clark) +++ John Carpenter - (Nór) +++ Hudba: Ennio Morricone +++ (19.03.2010)

Když začne Věc z jiného světa řádit mezi osazenstvem polární stanice, nasedá důvěra na vrtulník a letí domů. Není divu, když už u dveří nervózně přešlapuje slečna Paranoia.. I když jeho styl nemám příliš v lásce, musím uznat, že se tentokrát Mistr Tesař neutnul a nabídl v první části své The Apocalypse Trilogy (dále Prince of Darkness a In the Mouth of Madness) mrazem zahuštěný atmosférický horor, který se některými scénami umí vrýt do paměti (přeměna a následný žeh Benningse, krevní testy doktora Krakonoše MacReadyho s plamenometem) a svou legendárnost nadále úspěšně živí různými dohady (kdo koho a jak nakazil, otevřený konec). V podstatě si za to ti hoši mohli sami, neboť jako správní Američané nejdříve střílejí a až potom se ptají, ale díval by se někdo na pětiminutový dokument od Carpentera o životě křížence huskyho a vlka na Jižním pólu..? (06.01.2010)

Horory s krkajícíma mimozemšťanama, ze kterejch tečou sračky a sliz, mě nikdy moc nebraly. Všude tady čtu o skvělý atmosféře. Ta sice ve filmu byla, ale asi tak jenom úvodních 30 minut, kdy jsem netušil, co se bude odehrávat dál. Pak už to bylo jenom obyčejný hororový béčko z 80. let. Čim hnusněji bude mimozemšťan vypadat, čim víc bude mít chapadýlek, čim víc z něj bude kapat sliz a čim víc bude z lidí stříkat krev, tim lepší horor. Tohle je spíš nechutný, než děsivý. Vzhledem k tomu povyku okolo, jsem čekal trochu víc. P.S. Koukněte na tohle: http://www.youtube.com/watch?v=rT7AH4JyuNs To je docela pěkný. (18.11.2007)