Hlas moře

Tohle byla rozhodně nejkrásnější scénka filmu. Nádhera. Jináč, ve filmu mě uspokojovala spíše jeho první polovina. Co se týče emocí, co se týče napětí. Co se týče celkového vtažení do děje a především poté vyřčených myšlenek. Ve druhé půlce to na můj vkus sláblo a závěr jsem dal takřka bez emocí, což mě samotného zaskočilo. Ještě jsem snad neviděl film, kde divák fandí hlavnímu hrdinovi, aby zemřel a přitom vůči němu chová své sympatie. Obrovskou výtku bych měl snad pouze k enormnímu telenovelovskému zápachu, který rapidně umocňovala španělská jména, která jsou pro tyhle nesmysly typická. Spoiler alert. Jak už jsem zmínil...Slzička sice neukápla, ale při Ramónově odchodu na věčnost, jsem přeci jen jakési mrazení v zádech pociťoval. I když je člověk připraven zemřít, tak sledovat poslední záblesky života v očích umírajícího, je přeci jen silné kafíčko. Jinak jsem samozřejmě pro eutanázii. Člověk by měl mít výsostné právo rozhodovat o osudu svého života. Zvláště v tomto případě. Člověk ležící na svém lůžku 30 let, musí být za tu dobu sakra dobře a pečlivě rozhodnutý. Chvilkami mě to nudilo. Dvě hodinky jsou na jednu místnost příliš, ale celkově to na ty slabší 4 kousky prostě vidím. K hlubokému zamyšlení mě to přeci jen přivedlo. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (11.05.2016)

Svou formou jde o lehce sentimentální, ale rozhodně působivý snímek. Tato působivost je zde však spíše ke škodě. Jedná se totiž více o otevřenou agitaci ve prospěch euthanasie (respektive „asistované sebevraždy“) než o meditaci nad přípustností či nepřípustností takového řešení. Ti dva, kdo se ve snímku odváží sympatickému, charismatickému Ramonovi odporovat, jsou divákům představeni jednak jako sobecký cholerik jednak jako vlezlý, samolibý páter bez vhledu a empatie. V oné klíčové debatě „z patra do patra“ mezi Ramonem a stejně postiženým knězem nejde o souboj argumentů, ale dojmů, přičemž jeden z diskutujících je a priori zesměšněn. Vzhledem k závažnosti otázky, o niž se tu jedná, považuji takovou prezentaci za ránu pod pás. Výsledkem je povedená propaganda, kterou nedokážu považovat za umění. Kdyby totiž někdo natočil přesvědčivý film, s podmanivou hudbou a dech beroucími hereckými výkony, v němž by hlavní hrdina bojoval třeba za „důstojnou smrt“ pro mentálně postižené, jejichž život beztak nemá cenu, měl bych takové dílo také za zlé, i kdyby si jinak koledovalo o Oscary ve všech myslitelných kategoriích. (18.03.2011)

Jestliže mají zastánci zrušení trestu smrti svou ideovou oporu ve vynikajícím Parkerově opusu Život Davida Galea, pak zastánci euthanasie našli svou platformu ve filmu Hlas moře. Alejandro Amenábar se vydal podobnou cestou jako Alan Parker a celý tenhle emocionálně neobyčejně silný příběh exponuje především jako fakticky podpůrný argument k právě probíhající celoevropské (a spíše by se slušelo říci celoeuroatlantické - viz udělení ocenění americké akademie za nejlepší cizojazyčný film...) diskusi. Je to velmi bolestné téma, nelze se jednoznačně vymezit...a je paradoxem, že tenhle film přichází právě z apriori silně katolicky založené země, jako je Španělsko (ale ono se možná jen ukazuje, že tohle je pouze přežitý předsudek, to, že ve Španělsku již léta vládnou levicové strany jistě v podtextu také o něčem vypovídá...) Nelze se asi úplně vžít do osudu člověka, který je 28 let ochrnutý na většinu těla a sevřen v kazajce kataplexie...na to žádná empatie nestačí... Amenábar má však dar zdůraznit ty drobné detaily, které mají obrovskou vypovídací hodnotu...nejsilnější mi přišly právě takové momenty, jako třeba nenápadná věta hlavního hrdiny: ,,Julia: Proč se pořád usmíváš, Ramóne? Ramón: Když nemůžeš utéct...a když jsi nepřetržitě závislý na ostatních...naučíš se plakat smíchem." Tady je opsané veškeré zoufalství, které podobně postižený člověk zakouší. Zvláště když mu zbudou, ukryty hluboko v mozku, všechny propriety normálního zdravého uvažování - Ramón se cítí pořád mužem, má erotické představy a touhy...slyší volání moře... Vrcholem a středobodem celého filmu je herecký výkon Javiera Bardema. Je úžasné sledovat, co všechno se dá uhrát mimikou, když všechny ostatní složky komunikace s divákem jsou okleštěny...a Bardem má dar hereckého génia. Jeho ústa a oči sdělovaly tolik, že nebylo potřeba slov... Jen síly obrazů...k těm nejsilnějším patřily sekvence, kdy Ramón náhle bez signálu přechází do své fantazie, vstává z postele a odchází...odlétá...(létací pasáže, létací sny...jeden ze základních lidských archetypů...důvěrně je zná asi každý člověk...). Volání moře je silné, stejně jako tenhle film. Nevím, zda býti jednoznačně pro euthanasii, vím, že bych Ramónovi přál možnost volby... Podobné filmy: Skafandr a motýl, Moje levá noha, Uvnitř tančím, Život Davida Galea (22.03.2008)

Pojmout otázku eutanázie (navíc podle skutečného případu) jako námět na melodrama je docela zajímavý nápad. Amenábar jeho podobu bohužel vybrousil do takové dokonalosti, že jsem začal přemýšlet, jak asi tenhle příběh vypadal ve skutečnosti – myslím, že ve filmu ze skutečné reality mnoho nezůstalo. A to je také moje jediná výtka, protože po formální stránce (scénář, režie, kamera, hudba...) nemůžu filmu vytknout naprosto nic a vynikajících hereckých výkonů je tu celá řada (zdaleka ne jen ten Bardemův). (17.03.2005)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)