Hlas moře

Hlas moře si hraje na odvážný film navzdory skutečnosti, že s jeho vyzněním dnes souhlasí každý, snad kromě Henryka Laholy. Amenábar to moc dobře ví, ale snaží se divákům vnutit, že je tomu přesně naopak. Divák pak nabývá pocitu, že jako jeden z mála sdílí ten správný pohled na věc a není omezený na rozdíl od těch, kteří jsou proti(reálně proti není skoro nikdo). Tohle podlézání ze strany filmu samozřejmě diváci a porotci budou chtít filmu nějak oplatit. Stačilo, aby režisér řekl do novin "jsem samozřejmě pro" a nedělal 30 let po Francově smrti ramena touhle nicneříkající trapošinou s pitvořícím se Bardemem, který má vše na háku, všechny přeargumentuje, všem se vysměje, vše chápe, jen to skákání do vody mu moc nejde. Nicméně festivalová poptávka si žádá takováto plochá přepapouškování nejrozšířenějších módních "názorů", takže nebýt Amenábara stejně by to natočil někdo jiný a vlastně by to vypadalo s ohledem na nulový tvůrčí vklad režiséra totožně. (16.06.2011)

Já to prostě nedokážu. Nedokážu ocenit filmy o umírání, kde na smrt nemožný člověk mluví dvě hodiny o tom, že chce umřít - a pak umře. Nezískal si mě Skafandr a motýl, nezískal si mě ani hlas moře. Jde o výborně natočené filmy se skvělými herci, jejichž obsah mě ale vůbec nezajímá. A nemám pocit, že bych byl po zhlédnutí o něco bohatší. (25.06.2011)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)

J. Bardem je v úlohe staršieho pána , ktorý ochrnul po skoku do vody veľmi presvedčivý. Zvlášť musím pochváliť maskérov, ktorí mu plešatú hlavu urobili tak dokonale, že je od pravej na nerozoznanie. Je to iba detail, ale faktu, že sa film odohráva 28 rokov „po“, veľmi pomáha. Film je prevažne konverzačný, ale nenudil som sa, pretože sa preberajú otázky života, smrti a eutanázie. Rovnako ako smútiaca rodina som mal pocit, že by mal ostať s nimi, zvlášť pre jeho bystrú myseľ a úsmev, ktorý občas vedel rozdať, i keď tvrdí, že je to v skutočnosti plač. Je ale väzňom svojho tela,nemá to jednoduché a preto som rešpektoval jeho rozhodnutie i film ako taký. 80%. .... (05.02.2012)

| Scenár: Alejandro Amenábar, Mateo Gil | Hudba: Alejandro Amenábar | Produkcia: Alejandro Amenábar | Distribúcia: Fine Line Features | Rozpočet: 10 miliónov € | Tržba: 38,535,221 $ | Film, od ktorého som čakal niečo úplne iné. Dostal som však niečo tak ťažké, že si to človek snáď ani nezaslúži. (Záber letu z podfarbením Pucciniho Nessun Dorma je asi najsilnejším spojením obrazu a hudby v dejinách kinematografie - môže zaň Alejandro Amenábar.) "...Počul som, že si tu na brehu. Tak som priletel..." (04.12.2009)