Hlas moře

Prvně se mi nabízí otázka, zda se vůbec dá nazývat třicetileté trápení na lůžku, závislý na druhých a neschopen pohybu,kdy překonání dvou metrů je nesnadný úkol, životem? Odpověď by se pro některé zdála jasná, někdo by se sáhodlouze rozmýšlel... Stejně asi tak v případě uzákonění euthanasie, protože vždy je v závěsu riziko zneužití. Moře se mu stalo osudným, jako mu hodně dalo, tak mu i vzalo. Co mu zbývá, je pouze pohled na vlny a touha nechat se unášet jeho proudy, být svobodný stejně jako v jeho představách, které ho značnou mírou drží nad vodou. Můžeme tento problém sledovat z různých úhlů pohledu, předsouvána je nám však volba euthanasie, se kterou bych mimochodem v tomto případě souhlasila. Vždyť i sebevrah si může o svém životě rozhodnout sám, zatímco tento člověk nemá ani tuto možnost, jen žadoní o svou smrt, o své vysvobození. Zoufalost, která ho doprovází, nepochopení, bezbrannost, smích, jenž je vlastně odrazem smutku. Jako pavučinky se mu do života připletou dvě ženy, silné a milující. Ty mohou utéci před problémy, mohou se bránit, ,on je ale uvězněn sám. I přes spousty lidí, kteří ho obklopují, je pořád se sebou, neustále omílá stejné a přemítá, ovšem smířen s osudem. Je to dospělý muž, potřebuje ukojit své sexuální potřeby, přeje si kapku soukromí, která mu není ani v nejmenším dopřána. Nikdo se nesmíří s parazitováním a popravdě, i když má milující rodinu je pro ně Ramónovo postižení zátěží. Ve skutečnosti je to uvnitř nádherný člověk, tak čistý a plně při smyslech, právě tím mu přežívání trpí ještě větší bolest. Při výletech jeho fantazií se mi tajil dech, přičemž doprovod naprosto špičkovou hudbou neměl chybu. O to horší pro něho musí být návraty do reality.Vskutku výborný kousek jak už po stránce obsazení, kamery, hudby a scénáře. Je zde viět kus práce a mé přesvědčení, že španělská kinematografie je na velmi vysoké úrovni. Nebraňťe se a nakoukněte do těch očí, co řeknou vše – smutek, touhu a zklamání (22.03.2008)

Javier Bardem v hlavnej depresívnej úlohe Ramona Sampedra, ktorý je už viac než 32 rokov kvôli pokročilej chorobe pripútaný na lôžko, a hýbať sa dokáže len vo svojich snoch. A tak sníva, snaží sa vyhýbať vzťahom so ženami a čaká na vykúpenie z večného utrpenia - smrť. Jeho voľba však nie je každému po chuti a stretáva sa s porozumením aj odmietaním nielen v rodine a medzi známymi, ale aj verejnosti, vďaka súdu o možnosť voľby eutanázie. Psychologicky aj emocionálne hlboký, precítený a ľudský film, na ktorý treba mať náladu, ak človek nechce skončiť v labyrinte depresií. Javier Bardem je, ako som vždy tvrdil, výnimočný herec. (25.12.2013)

J. Bardem je v úlohe staršieho pána , ktorý ochrnul po skoku do vody veľmi presvedčivý. Zvlášť musím pochváliť maskérov, ktorí mu plešatú hlavu urobili tak dokonale, že je od pravej na nerozoznanie. Je to iba detail, ale faktu, že sa film odohráva 28 rokov „po“, veľmi pomáha. Film je prevažne konverzačný, ale nenudil som sa, pretože sa preberajú otázky života, smrti a eutanázie. Rovnako ako smútiaca rodina som mal pocit, že by mal ostať s nimi, zvlášť pre jeho bystrú myseľ a úsmev, ktorý občas vedel rozdať, i keď tvrdí, že je to v skutočnosti plač. Je ale väzňom svojho tela,nemá to jednoduché a preto som rešpektoval jeho rozhodnutie i film ako taký. 80%. .... (05.02.2012)

Nádherný film. Citlivý přístup k látce zaručuje divákovi možnost uplatnění vlastního postoje k dané problematice. Budete respektovat Ramónovo přání zemřít, nebo v něm uvidíte slabého člověka, který se neumí vypořádat se svým osudem a žít alespoň tak, jak mu jeho stav umožňuje. Já osobně, jako zastánce euthanasie a práva absolutní svobody co se týče nakládání se svým životem, bych řekl, ať skončí, když si to přeje, ale v jeho situaci bych takové rozhodnutí určitě neučinil. Někteří lidé jsou na tom mnohem hůř. (03.07.2009)

Má člověk právo rozhodnout si o svém životě, patří jen jemu, nebo má zodpovědnost k těm, kteří se o něj starají, kteří ho milují a jejichž životy ovlivnil a dal jim, ač nehybný, mnohdy ten správný smysl? I když se Ramón alespoň občas přes svoji nemoc dokázal přenést a na chvíli se zaradovat, zase se "každé ráno probouzel s potřebou zemřít". Říkám si, jak je to křehké téma, jak je zmanipulovatelné........ Asi dost dlouho ve mně zůstane scéna, kdy Ramón vzpomíná na svůj úraz a zatím si jeho podstatné životní okamžiky prohlíží přítelkyně na fotkách nebo když ho vezou k soudu, jak dychtivě otáčí hlavu za každou "nepodstatností", kterou vidí skrze okénko - to už jsem si zaslzela. Přitom film mě nijak citově nevydíral, naopak byl podán s taktem a vkusem, obrovskou zásluhu Javiera Bardema z výčtu pozitiv nevyjímaje. (26.12.2005)