Hlas moře

Jestliže mají zastánci zrušení trestu smrti svou ideovou oporu ve vynikajícím Parkerově opusu Život Davida Galea, pak zastánci euthanasie našli svou platformu ve filmu Hlas moře. Alejandro Amenábar se vydal podobnou cestou jako Alan Parker a celý tenhle emocionálně neobyčejně silný příběh exponuje především jako fakticky podpůrný argument k právě probíhající celoevropské (a spíše by se slušelo říci celoeuroatlantické - viz udělení ocenění americké akademie za nejlepší cizojazyčný film...) diskusi. Je to velmi bolestné téma, nelze se jednoznačně vymezit...a je paradoxem, že tenhle film přichází právě z apriori silně katolicky založené země, jako je Španělsko (ale ono se možná jen ukazuje, že tohle je pouze přežitý předsudek, to, že ve Španělsku již léta vládnou levicové strany jistě v podtextu také o něčem vypovídá...) Nelze se asi úplně vžít do osudu člověka, který je 28 let ochrnutý na většinu těla a sevřen v kazajce kataplexie...na to žádná empatie nestačí... Amenábar má však dar zdůraznit ty drobné detaily, které mají obrovskou vypovídací hodnotu...nejsilnější mi přišly právě takové momenty, jako třeba nenápadná věta hlavního hrdiny: ,,Julia: Proč se pořád usmíváš, Ramóne? Ramón: Když nemůžeš utéct...a když jsi nepřetržitě závislý na ostatních...naučíš se plakat smíchem." Tady je opsané veškeré zoufalství, které podobně postižený člověk zakouší. Zvláště když mu zbudou, ukryty hluboko v mozku, všechny propriety normálního zdravého uvažování - Ramón se cítí pořád mužem, má erotické představy a touhy...slyší volání moře... Vrcholem a středobodem celého filmu je herecký výkon Javiera Bardema. Je úžasné sledovat, co všechno se dá uhrát mimikou, když všechny ostatní složky komunikace s divákem jsou okleštěny...a Bardem má dar hereckého génia. Jeho ústa a oči sdělovaly tolik, že nebylo potřeba slov... Jen síly obrazů...k těm nejsilnějším patřily sekvence, kdy Ramón náhle bez signálu přechází do své fantazie, vstává z postele a odchází...odlétá...(létací pasáže, létací sny...jeden ze základních lidských archetypů...důvěrně je zná asi každý člověk...). Volání moře je silné, stejně jako tenhle film. Nevím, zda býti jednoznačně pro euthanasii, vím, že bych Ramónovi přál možnost volby... Podobné filmy: Skafandr a motýl, Moje levá noha, Uvnitř tančím, Život Davida Galea (22.03.2008)

Má člověk právo rozhodnout si o svém životě, patří jen jemu, nebo má zodpovědnost k těm, kteří se o něj starají, kteří ho milují a jejichž životy ovlivnil a dal jim, ač nehybný, mnohdy ten správný smysl? I když se Ramón alespoň občas přes svoji nemoc dokázal přenést a na chvíli se zaradovat, zase se "každé ráno probouzel s potřebou zemřít". Říkám si, jak je to křehké téma, jak je zmanipulovatelné........ Asi dost dlouho ve mně zůstane scéna, kdy Ramón vzpomíná na svůj úraz a zatím si jeho podstatné životní okamžiky prohlíží přítelkyně na fotkách nebo když ho vezou k soudu, jak dychtivě otáčí hlavu za každou "nepodstatností", kterou vidí skrze okénko - to už jsem si zaslzela. Přitom film mě nijak citově nevydíral, naopak byl podán s taktem a vkusem, obrovskou zásluhu Javiera Bardema z výčtu pozitiv nevyjímaje. (26.12.2005)

Poetický snímek rozvíjející velmi jímavé existencionální téma o právu jedince nakládat se svým životem dle vlastní svobodné vůle - a nutno podotknout, že opravdu výtečný a patřičně citlivý. Javier Bardem navíc znovu dokazuje, jak velkým hercem vlastně je. Španělská produkce mi začíná více a více imponovat... (22.07.2008)

Tak trošku nechápu, proč na hlavní roli vybrali Bardema, když musí bejt po celou dobu namaskovanej na zestárlýho chlapa! Kdyby vybrali nějakýho staršího herce, bylo by to jednodušší! Nicméně to pouze z hlediska usnadnění, jinak je fakt, že Bardem je ve své roli brilantní! Film je to hodně smutný, hodně komorní a člověk si při něm uvědomí, že na tom opravdu není tak špatně! Chvilkama se to ale trošku vleče a od přítelčinýho popisu jsem čekal nějaký opravdu brutální útok na slzné kanálky, ale až na menší husinu se nic takového nedělo! Přítelkyně opět řvala, já byl mírně smutný. (10.09.2007)

Nádhera. Filmy zobrazujúce osudy ľudí pripútaných na posteľné lôžko ('Le Scaphandre et le papillon') určite nie sú pre diváka psychicky ľahkou záležitosťou a tento príbeh vyrval a rozštiepil moje citové rozpoloženie do absolútnej prázdnoty a zároveň ma naplnil úžasnými pocitmi z dokonalosti filmu samotného. Alejandro Amenábar dokazuje, že sa vie pohybovať v každom žánrovom prostredí a ani skutočný príbeh s potrebou jemnosti spracovania a citlivej prípravy každého okamihu, mu nie je cudzí. Takisto aj Javier Bardem dokazuje hereckú excelentnosť tým, že oscarový výkon je možné predviesť s postavou, ktorá má úplne paralyzované telo a hýbať môže len hlavou. Každá minúta bola naplnená skvelým herectvom aj zo strany ostatných hercov, minúty ubiehali rýchlo pod vplyvom dokonalých dialógov a skvelej réžie. Na doplnenie obrazu o pocitoch podobne trpiacich ľudí a možnostiach asistovanej samovraždy odporúčam malý dokument 'The Suicide Tourist'. 95%. (22.07.2009)