Takešiho hrad

Píši několik dní po skončení tohoto SKVĚLÉHO a KULTOVNÍHO díla na obrazovkách české televize. Každý den jsem po několik měsíců zasedal před obrazovku a nevynechal ani jednu z nekolika set částí. TAKEŠIHO HRAD se stal mým životem. Nevynechal jsem ANI JEDNU z několika stovek částí. Bylo vždy potěšením sledovat, kterak SLAVNÝ GENERÁL LEE posílal do boje sto ODVÁŽNÝCH SOUTĚŽÍCÍCH překonávat překážky, které navrhl HRABĚ TAKEŠI. Ne každá mise byla úspěšná, avšak já sledoval KAŽDOU a z vítězství HRDINNÝCH SOUTĚŽÍCÍCH jsem měl vždy velkou radost. Některé překážky se mi vryly pod kůži (DRAČÍ JEZERO, VYBÍJENÁ, SKOK O TYČI, VČELÍ BLUDIŠTĚ, PŘEKÁŽKOVÁ DRÁHA, JÍZDA NA PRKNĚ, OBŘÍ VÁLCE, LAVINA), některé tak moc ne, ale všechny byly originální a já se u nich náramně bavil. Pak ovšem přišel SOUDNÝ DEN, neboli VELKÉ FINÁLE, které mělo určit ABSOLUTNÍHO ŠAMPIONA TAKEŠIHO HRADU. Ještě jednou jsem tedy usedl před obrazovku a sledoval ty NEJLEPŠÍ Z NEJLEPŠÍCH, kterak se měli ještě jednou utkat s náročnou dráhou a stát se ŠAMPIONY. Po celý díl jsem si říkal, jaké to asi bude po titulcích této části. Ty vzpomínky nejdou smazat. Ty už ve mně zůstanou navždy. S TAKEŠIHO HRADEM jsem překonal mnoho dobrého i zlého v mém životě a on měl najednou skončit? Už se s tím musím smířit. Možná přeháním, život jde dál, avšak pro mě tento pořad znamená něco, co si mnoho ostatních pořadů nezaslouží. Užíval jsem si nejvíc, co to jen šlo, a když nastal okamžik ULTIMÁTNÍHO ZÚČTOVÁNÍ, sevřel se mi žaludek. Naposledy se rozezněl onen hudební motiv, který byl vždy slyšet hlavně při ZÚČTOVANÍ a mohlo to začít. Ještě naposledy jsem si užil nesmrtelné klasiky a zafandil si. Poté už následovalo vyhlášení ABSOLUTNÍHO ŠAMPIONA, poté pohled do kamery všech hrdinů a bojový výkřik, poté titulky a poté.....ticho....navždy..... (20.08.2011)

Rád jsem sledoval takové seriály jako Hry bez hranic a Takešiho hrad.... Dnes s už se nedá nikde sehnat, jedině na youtube. V jednom díle si pamatuji, že se do finále dostal jeden Američan s pár Japonci, ovšem neskorovali. Jednom v pár dílech vyhrali...... Jeden díl obrovské kameny, kuželky.... v životě jsem se víc nenasmál. (09.12.2010)

Není divu, že Japonci můžou donekonečna padat a třískat sebou, když jich jen v Tokiu je 30 milionů. To u nás by se natočily dva díly, a už by se vyčerpala veškerá dispozice adeptů. Netradiční disciplíny nabízejí netradiční podívanou na netradiční držkopády, a tak jsem občas po škole zapnul COOL a rád si zchladil hlavu u sledování padajících ťamíků. Jojo, ten pořad byl slušnou odreagovačkou. Jediné, co mě ale nesmírně iritovalo, že kvůli nedostatečnému vysvětlení (nebo spíš kvůli nechtěnosti zdržování se nad zbytečnými pravidly) jsme mohli vidět jak jeden šikmookáč vypadl na jedné disciplíně a potom jsme toho stejného mohli vidět na následující. Samozřejmě, že divákům je fuk, který Japonec to zase nevyhraje, a těm pozornějším dojde, že každý má určitý počet pokusů na disciplínu, ale celkem dost to snižuje věrohodnost pořadu. (07.09.2016)

Asi těžko by se na světě hledal národ jeblejší než Japonci. "Takešiho hrad" je dalším z pádných důkazů tohoto faktu. Sledovat ty ulítlé soutěže v dobách svého dětství, skvělo by se teď tady 5 nostalgických hvězdiček a já bych pěla nadšené ódy. Jenže jsem se s touhle infantilní šíleností setkala až minulý týden - už zdaleka nejsem tak hravá jako zamlada a stupidní komentáře mi prudce cukají s nervama. "Pevnost Boyard" se rozhodně nemusí třást v základech, její pozice nejoblíbenější soutěže v mém diváckém životě je stále pevná - kašírovaný "Takešiho hrad" pro žlutá děcka nemůže konkurovat pořádným, mořem omývaným šutrům. 59% (19.04.2011)

Před X lety to někde dávaly, nevim teda už na jakym kanále. Každopádně sem to docela žral. Stovky japonců, který se pokoušely postoupit dál a dál. Byly tam vynikající disciplíny...vyrážení dveří, z nichž některý tam byly napevno, skákání po kamenech na vodě, z nichž některý se propadaly a další a další geniální disciplíny. Vždycky dál prošlo jenom pár co měli mrtě štěstí. Každopádně děsná prdel. (07.12.2008)