Rebel bez příčiny

Film, jehož výpovědní hodnota je dnes nulová. Vše je vyumělkované, přehnané a žel místy trochu nedomyšlené. Šestnáctiletí fracci, kteří jsou v jádru vlastně strašně dobří, na sebe útočí noži, hopsají auty ze skal, pobíhají po městě s pistolí v kapse a házejí svým otcem jen proto, že ten zrovna není s to odpovědět na jejich existenciální otázky. Holčině vybuchne přítel a ona, bez jediné slzy, či alespoň náznaku rozrušení, padá do náruče do té chvíle psychicky nevyrovnaného Deana. Ten, chytřejší než všichni ostatní, hned ví, že to bude láska na celý život. Že by to bylo tím, že Deanovi, hrajícímu šestnáctku, bylo v té době už čtyřiadvacet? Jeho marné pokusy zahrát pubertální vzdor a snahu vyprostit se zpod kontroly rodičů pomocí záškubů těla a bizarním svíjením posouvají snímek jen hlouběji a hlouběji do bahna průměrnosti. Zbytečné! (07.09.2011)

Byla jsem dosti skeptická k tomu, že by film z 50. let mohl skrz hlavní postavu oslovovat diváka i po pětapadesáti letech od svého vzniku. Rebel bez příčiny tak činí. Vymezení a vzpoura proti usedlému střednímu věku, dysfunkčním vztahům v rodině a ve škole - zbabělým otcům a dominantním matkám, proti frajírkům, kteří útočí jen v bandě, proti nehybnému společenskému řádu, snaha vydobýt si porozumění a vynutit komunikaci. Nadčasový film. James Dean poprvé ve své roli nepochopeného rebela, a už zatraceně dobře. (25.03.2010)

Úvodní scéna Rebela bez příčiny, kterou jsem jako jedinou z celého filmu ve svém dětství, někdy v deseti či jedenácti létech, v jednom tichém pátečním večeru, shlédl, mi vtělila na několik předlouhých roků neklid, z něhož se rodí vzlet i pád – a také cizota, cizinectví, jinakost, které – nyní již jako prošedlý jinoch – shledávám tím klíčovým tématem celého filmu. To, co jsem tehdy neviděl, je děsivé a oslnivé zároveň. Divadelní stylizace vícehlasí životních dramat na policejní stanici připomíná vlnu, která by se sama ráda zapřela a změnila se v šumějící vydechnutí, ale není jí přáno: musí zaplavit příkopy, louky a pole, kopce, vrchy a hory – a až to mlčení, které se rozezní nad hladinou, kterou nezbrázdí žádná archa, jí skutečně uleví. Nesděluje se v něm jen to, že rodiče nerozumějí svým dětem a děti svým rodičům, ani že děti hlouběji nahlížejí do hnusných příkopů, které určují (ne jen lemují) jejich životní cestu (než je přeskočí a vběhnou za ohrady mezi krávy anebo po čisté louce rovnou k lesu, lhostejno že k nízkému, a že se v něm poškrábou), ale, ale i zcela zřetelně zde zaznívá i to, že vedle rodiny pozbyla smyslu i smrt – ba i život! A v tom je tragédie: že se svět hodnotí jen podle kostýmů, že maska převážila osobnost, že velkorysost může být vnímána jako slabost, a že život může být jen – prohrou. Další minuty pak svědčí o touze, lásce, špíně, hladu, přesycenosti, prostě o všem, s čím se setká ten, kdo jezdí rychle, i ten, kdo dodržuje pravidla. Tepot Řádu však ani nezašumí: divadlo je všudypřítomné, maskuje se jím strach z odpovědnosti, z následků vlastního hraní, naplňuje dětinskost adolescence, kdy se život stává zpaměti recitovanou nemravnou básní. Promiskuita, násilí, drogy jsou chladnými gejzíry ohňostrojů, které slepým, ale vidoucím, ozařují jejich scestí. Podle zní jen fráze, které přehluší i lži, za něž by v tu chvíli byl leckdo i vděčen. James Dean je vtělená prostota: jeho postava roste, jedná a žije jako rostlina, která neví nic o změnách ročních období: choulí se i povstává, vadne i kvete. V té běli, do níž se celý film noří, se jeho rudá bunda rozvíjí jako svatá lež křídel. Není divu, že se tento snímek stal výzvou, lhostejno jak vyslyšenou, k cestě – k tomu žít přítomností – jako příroda i jako čas. Žel ty cesty, které jsou předurčeny k stoupání, nejednou rozryje čarodějný nůž… (07.10.2017)

I love somebody... Dospělé děti, zranitelné duše a touha po citech, které umí dát jenom blízcí. Teenagerovská zklamání a mindráky tu byly i před šedesáti lety a na plátně jim to slušelo stejně jako dnes. Rebel bez příčiny umí nalít do srdce rodinnou náladu, touhu po usmíření všech nesvárů a v neposlední řadě obraz Jamese Deana. Možná nebyl nejcharakternější herec nebo nejtypičtější představitel plakátového šviháka. Ale charisma z něj sálá po první větě. (11.12.2011)

Spolu s Catcher in the Rye, Breakfast Club, či knihou The Perks of Being a Wallflower jeden zo základných kameňov tínedžerského žánru. Na svoju dobu dosť temný a nekompromisný príbeh s precíznou réžiou (zbožňujem tie technicolorové farby!) a bohovskými hercami. Charizma Jamesa Deana je neopísateľná! Chcem červenú bundu! (15.02.2015)