Obsahy(1)
Slavný dirigent Pierre Morhange se vrací do Francie na matčin pohřeb. Setkává se tu s dávným spolužákem Pépinotem, který mu řekne, že také jejich učitel hudby už zemřel. Učitelův deník vrací Pierra do starých časů: píše se rok 1949 a talentovaný Clément Mathieu přijímá místo v internátní chlapecké škole, jejíž chovanci - divocí, problematičtí chlapci, často sirotci - rozhodně nejsou studenty ochotnými pronikat pod jeho vedením do křehkých tajemství hudby. Tyranský ředitel školy Racin se domnívá, že na žáky platí jen přísnost. Clément se však rozhodne, že vsadí na metody, které jsou blízké jeho srdci. Oříškem se pro něj stává právě Pierre Morhange, chlapec s ďábelskou povahou, ale andělskou tváří - a nádherným hlasem. Ten stojí v samém středu učitelova boje o duše ztracených chlapců a krásu světa. Mathieu začíná prostřednictvím magického světa hudby měnit životy svých svěřenců navždy. (oficiální text distributora)
(více)Videa (4)
Recenze (181)
Příběhy, který píše život bývají smutné, veselé, kruté, prostě různé, ... a pak také ty obyčejné, ... všední, které brzo zapomeneme. Tento příběh, který se ve skutečnosti možná někde a někomu stal a nebo také ne, patří mezi ty smutné. Když je něco smutného, je to i dojemné a působí to na city těch, kteří se nějakým způsobem děje zúčastňují. Buď jako přímý účastník, nebo pouze jako divák filmu. Když je děj filmu smutný a dojemný, reagujeme na to každý jiným způsobem. Některým ukápne slza dojetí, druzí, ti cyničtější film zavrhnou se slovy, že se jedná o citové vydírání. Tento snímek určitě nevznikl proto, aby z nás vyloudil slzy, ale především proto, aby někteří, kteří to ještě neví, pochopili, že zvládnout nespoutané a nevybouřené dětství lze i vlídným slovem. Pokud někdo očekává od filmu napínavý a předem neodhadnutelný vývoj děje, nechť dá přednost thrilleru či hororu a nehledá duševní uspokojení v tomto druhu filmového umění. Mou duši tento snímek oslovil rozhodně příjemně. ()
Už v půlce projekce mi bylo jasné, že Velký sál v Thermalu čekají nadšené ovace ve stoje. Sám jsem se jich ale neúčastnil já totiž ty do detailu vypočítané dojáky, v nichž zručná ruka režiséra zakryje prázdný scénář a obalamutí většinu diváků srdceryvným, megaklišovitým příběhem, prostě a jednoduše nemusím. Aspoň jeden překvapivý moment a méně hloupých nesmyslů (ředitel je chvíli pohodář chvíli svině...). Co naplat, že je hudba fajnová, až mi z ní dvakrát přeběhl mráz po zádech, když zbytek nudí trapnou prvoplánovostí. ()
Možná trošku přísné hodnocení (je to tak 70%), ale je fakt, že s takhle slabým scénářem to jinak dopadnout nemohlo. Herecky ovšem velmi příjemné pokoukání s výbornou hudbou..... Jak píše Jhershaw - já taky nejsem cynik a brečím u filmů docela často (a rád :), ale filmy kterým se podaří mě tolik dojmout, jsou v jiné kategorii .... ()
Ano, toto téma tu už bylo několikrát. Dobrosrdečný člověk snažící se porozumět složitým duším dětských výtržníků..... Slavíci v kleci nepřinášejí nic převratného, nicmécně několik moc pěkných momentů ano. Papírové vlaštovky se vzkazy "sbohem" dopadající na plešatou hlavu učitele, dětstké ručičky mávající z okna pevnosti a poslední scéna s odjezdem autobusu... Jsem ráda, že snaha o plačtivý konec byla tentokrát potlačena. ()
Jako to s tím zpěvem trochu přehnali. I největšímu dementovi musí být jasný, že není možný z takové tlupy vychovat tak kvalitně zpívající sbor, jaký jsme ve skutečnosti slyšeli někde z playbacku. Tomu odpovídaly i rychlé střihy při zabírání jejich zpěvu, aby nebylo poznat, jak to ti malí zmrdi kurví. Když pominu tenhle fakt, tak to byl film dobrej, což je ve škole za tři, tedy průměrnej. ()
Galerie (45)
Zajímavosti (11)
- V Německu, jedné ze spoluprodukujících zemí, se Slavíci v kleci uvádějí pod názvem "Děti pana Mathieu". (imro)
- Snímek je inspirovaný filmem La Cage aux rossignols (1945), ve kterém roli Clémenta ztvárnil populární charakterový herec a scénárista Noël-Noël. (imro)
- Snímek produkovala francouzská společnost France 2, která stojí například za filmy Françoise Ozona 8 žen či Bazén. (imro)
Reklama