Už tady nežijeme

Už v Barevném závoji jsem měla dost potíže s Curranovým zdlouhavým a podle mě trochu těžkopádným stylem, ale dobrý, tam se mi to docela hodilo k ospalýmu tropickýmu prostředí. V tomhle příběhu to bylo spíš na překážku a brzdilo to i herce, který se jinak do jednoho umějí skvěle odvázat. Fakt mě nebaví sledovat neustálý záběry na tekoucí vodu v doprovodu otravný hudby, kdy se děj odvíjí šnečím tempem, postavy jsou totálně odcizený divákovi a celý to ve mně budí chuť sednout si s níma do obejváku, popadnout notes a přeptat se, jaký z toho mají pocity. Tenhle styl rodinného dramatu fakt ne, díky - kdo ví, možná mi to víc sedne, až mi bude táhnout na čtyřicítku a manžel se zabouchne do mojí kamarádky, ale jak se znám, v takový situaci bych si pustila spíš Kill Bill :-) Když psychoanalýzu, to se poohlídnu radši u Begmana! (15.07.2011)

Vynikající vztahové drama s brilantními dialogy, které mě velmi potěšilo, ale s ledovým nádechem. Dusno, které propukne v milostném čtyřúhelníku je k nevydržení a musí dospět k vyhroceným závěrům, protože ve čtyřúhelníku to vždy minimálně jeden odskáče...Jediné, co mi na tomto filmu vadilo, byla Laura Dern, je to čistě subjektivní pocit, vím, že je to Lynchova dvorní herečka a ve všech jeho filmech zářila, ale sem se nehodila, vedle Naomi Watts působila tragicky. (25.06.2008)

Dechberoucí partnerská výpověď. Dva páry, zprvu "jen" přátelé, se milostně promísí. Nejde však o tělocvik z rozmaru, ti lidé jsou svým způsobem všichni nějak nešťatní, o něco se cítí ošizení, něco nezvládají a naléhavě potřebují azyl, účast, lék. Kdo ubližuje, nedělá to cíleně, kdo to myslí dobře, může zranit. Vztahové filmy mám ráda, ale tenhle má něco víc. Je až neuvěřitelně reálný, je až neuvěřitelně citlivě natočený, je ke všem aktérům neuvěřitelně spravedlivý. Kdo se v tom partnerském vesmíru pohybuje, tu nahoru, tu dolů, možná se v jednom z těch čtyř křehkých zrcadel pozná. (05.11.2006)

Naprosto zdrcující příběh tří lidí a jednoho spisovatele, který tenhle příběh "napsal". Příběh o tom, jak snadné je tahat za nitky osudu a pohrávat si s životem jiných. Těch nejbližších. Hank je neuvěřitelně záporná postava, která však před kamerou neukáže ani ošklivý pohled, neudělá (téměř) nic odpudivého a přesto mezi každým řádkem scénáře, mezi každou pauzou v dialogu kteréhokoli páru (oba páry manžel - manželka, manžel - milenka, kamarádky, kamarádi), je jeho prašivost cítit tak silně, že ji přebijí snad jen podmanivost hudebního doprovodu. Vynikající scénář, geniální herecké výkony a sympatická nepodbízivost filmu mě přitáhli k sobě tak silně, jak silně mě odpudili. Smekám a konstatuji, že We Don't Live Here Anymore spoustu lidí nadchne, ale zároveň hodně lidí silně neuspokojí. A to je jeho jediná chyba. Ale je to vůbec chyba? [únor 2006] (23.02.2006)

Americký nezávislý film zpravidla poznáte podle toho, že se v něm řeší nedořešené rodinné vztahy, dospělí lidé po sobě křičí kvůli jiným dospělým lidem, všichni všechny strašně nenávidí a přitom se vlastně milují a celé je to stejně jenom o sexu a penězích. Méně známí herci v podobných filmech účinkují, aby se stali známějšími, ti známější, aby nám dokázali, že umí také hrát, nejenom se usmívat do objektivů fotoaparátů. Právě snaha něco dokázat je vlastní snímku Johna Currana. Spočívá v tom jeho největší síla i slabina. Snahou o co nejsyrovější zachycení rozpadu dvou manželství připomíná nějakou evropskou „intelektuálštinu“, akorát zde jde více o tělo než o duši. Evropská „intelektuálština“ to ovšem není, pouze jí chce být, což je nejpatrnější na „hlubokých“ scénách, kdy hlavní hrdina běží lesem, do toho vidíme prostřihy na jeho soulož s milenko a slyšíme znepokojující hudební tóny. Způsob, jakým Curran příběhu dodává hloubku není ani trochu nápaditý a ačkoliv natočil přesně takový film, jaký se od amerického „nezávisláka“ očekává, je to film chladný, odtažitý a pohřbívající veškeré umělecké ambice paradoxně přílišnou ambiciózností. Asi to má působit sofistikovaně, režisér mne však nedokázal přesvědčit, že si takto na něco sofistikovaného jenom nehraje. Ne všude platí „méně je někdy více“, ale zrovna u podobného námětu nepochybně ano. Kéž by tvůrci zůstali u metafory se semaforem, coby věcí či pocitem, jenž nám brání pokračovat v bezstarostné cestě životem. A okamžitý rozjezd nemusí být vždy tím nejvhodnějším rozhodnutím. Curranovi by neuškodilo, kdyby více důvěřoval svým hercům a nabídnul jim více scén „zadumaně sedících a mlčících“, jejichž síla by pak rozhodně nespočívala v intenzitě křičených vět. Přitom všechno, co herci měli zahrát, zahráli skvěle. Hlavně obě ženské představitelky; „Lynchova herečka“ Laura Dernová má však stejně jako Naomi Wattsová tu nevýhodu, že její postava je příliš nevýrazně napsaná a nejspíš ani nebudete vyvíjet nějakou snahu, abyste si jí zapamatovali. Kolik podobně nešťastně zamilovaných žen jsme již mohli vidět? Desítky? Stovky? Naprostým vyredukováním výstředností se postavy sice stávají věrohodnějšími, avšak zapomenete na ně bezprostředně po zhlédnutí (tuto vět bych prosil vytesat na svůj náhrobek :). Už tady nežijeme (proč taky) se utápí v šedi nevýraznosti po stránce obsahové, stejně tak formální. Není to film nezdařený, ví, co chce říct a říká to globálně stravitelným způsobem a navíc… na Naomi je opravdu moc pěkný pohled (čím to, že jsou všechny Australanky tak krásné a talentované?). 70% (29.10.2007)