Už tady nežijeme

Po, řekněme lepším, fotbale (fandil jsem Španělsku, takže jsem byl rád, že vyhráli MS) přišla hodně ledová sprcha v podobě tohoto filmu. Nejdříve mě zaskočil dabing. I když byl jeden z těch lepších, tak já se chtěl dívat na film s titulky, ale řekl jsem si, že když už jsem to rozkoukal (a ze začátku to vypadalo zajímavě) tak jednou (doufám teda, že to bylo naposled, v rámci Amerického nezávislého léta) to vydržím. A tady přišel druhý zádrhel - ten film je nudný. Přišlo mi, že se plácá od ničeho k ničemu a sem tam se řeší vztahy. Na štěstí zde jsou minimálně tři skvělí herci (Ruffalo, Dern a Watts), kvůli kterým jsem to nejen, že dokoukal, ale taky dávám o něco lepší hodnocení (bez nich je to sotva za dvě hvězdy). Tohle se prostě "tak trochu" nepovedlo. A přitom ten snímek má o čem vyprávět (má silné a aktuální téma). Takže, jak říkám - 50 % s tím, že nebýt té trojice herců, které jsem uvedl nahoře, jdu nekompromisně níž. (12.07.2010)

Mojimi očami - ukecaná, pseudointelektuálna nuda. Z Bergmana, na ktorého sa odvoláva distribútor, to nemalo vobec, ale vobec nič. Herecká zostava, ktorá vo mne vzbudila veľa očakávania, doplácala na neprepracovanosť scenára, postavy boli načrtnuté a nijak stotožniteľné. Prepáč Naomi, prepáč Laura, prepáč Mark, pardón Peter Krause. Idem si odpočinúť ( v pokoji ). 2 hviezdičky mi takto spätne prídu dokonca veľa ( berúc do úvahy ako som bol sklamaný a naštvaný ). (11.02.2009)

Na dotek, který je v podstatě o tomtéž, mě svého času nedchl a je zajímavé, že dva filmy se shodnou tématikou u mě dokážou vyvolat tak protichůdné emoce. Mohl bych napsat, že mě Curranův film nudil, a byla by to pravda v tom smyslu, že nejméně každá druhá scéna, ale co to povídám, každá scéna, byla zhruba třikrát tak dlouhá, než by bylo vhodné. Ale to je jen část pravdy, protože ve skutečnosti mě tohle drama spíš dráždilo. Měl jsem intenzivní pocit, že si tady na velké sdělení a city jenom hrají, že to je takový rafinovaný kýč pro festivalové publikum. Samozřejmě Naomi Watts je náležitě půvabná, a co si budeme povídat, v těch hanbatých scénách (které opět považuju za laciné lákadlo pro mužské publikum) k nakousnutí, Laura Dern je výborná charakterní herečka, jenže mi přišlo, že tady nemají co hrát. Manželské krize jsou barvitě popsány v nespočtu dramat a v tomhle žebříčku pro mě Už tady nežijeme rozhodně nebude figurovat na předních místech. Celkový dojem: 40 %. (06.10.2010)

Americký nezávislý film zpravidla poznáte podle toho, že se v něm řeší nedořešené rodinné vztahy, dospělí lidé po sobě křičí kvůli jiným dospělým lidem, všichni všechny strašně nenávidí a přitom se vlastně milují a celé je to stejně jenom o sexu a penězích. Méně známí herci v podobných filmech účinkují, aby se stali známějšími, ti známější, aby nám dokázali, že umí také hrát, nejenom se usmívat do objektivů fotoaparátů. Právě snaha něco dokázat je vlastní snímku Johna Currana. Spočívá v tom jeho největší síla i slabina. Snahou o co nejsyrovější zachycení rozpadu dvou manželství připomíná nějakou evropskou „intelektuálštinu“, akorát zde jde více o tělo než o duši. Evropská „intelektuálština“ to ovšem není, pouze jí chce být, což je nejpatrnější na „hlubokých“ scénách, kdy hlavní hrdina běží lesem, do toho vidíme prostřihy na jeho soulož s milenko a slyšíme znepokojující hudební tóny. Způsob, jakým Curran příběhu dodává hloubku není ani trochu nápaditý a ačkoliv natočil přesně takový film, jaký se od amerického „nezávisláka“ očekává, je to film chladný, odtažitý a pohřbívající veškeré umělecké ambice paradoxně přílišnou ambiciózností. Asi to má působit sofistikovaně, režisér mne však nedokázal přesvědčit, že si takto na něco sofistikovaného jenom nehraje. Ne všude platí „méně je někdy více“, ale zrovna u podobného námětu nepochybně ano. Kéž by tvůrci zůstali u metafory se semaforem, coby věcí či pocitem, jenž nám brání pokračovat v bezstarostné cestě životem. A okamžitý rozjezd nemusí být vždy tím nejvhodnějším rozhodnutím. Curranovi by neuškodilo, kdyby více důvěřoval svým hercům a nabídnul jim více scén „zadumaně sedících a mlčících“, jejichž síla by pak rozhodně nespočívala v intenzitě křičených vět. Přitom všechno, co herci měli zahrát, zahráli skvěle. Hlavně obě ženské představitelky; „Lynchova herečka“ Laura Dernová má však stejně jako Naomi Wattsová tu nevýhodu, že její postava je příliš nevýrazně napsaná a nejspíš ani nebudete vyvíjet nějakou snahu, abyste si jí zapamatovali. Kolik podobně nešťastně zamilovaných žen jsme již mohli vidět? Desítky? Stovky? Naprostým vyredukováním výstředností se postavy sice stávají věrohodnějšími, avšak zapomenete na ně bezprostředně po zhlédnutí (tuto vět bych prosil vytesat na svůj náhrobek :). Už tady nežijeme (proč taky) se utápí v šedi nevýraznosti po stránce obsahové, stejně tak formální. Není to film nezdařený, ví, co chce říct a říká to globálně stravitelným způsobem a navíc… na Naomi je opravdu moc pěkný pohled (čím to, že jsou všechny Australanky tak krásné a talentované?). 70% (29.10.2007)

Film, který velmi věrohodně vychází z rozdílné psychologie čtveřice postav a rozehrává s nimi na první pohled banální hru na manželskou nevěru, která ovšem nesměřuje k žádným klišé. Skoro to vypadá, že se nám snaží říci, že nevěra může být lékem na manželské problémy, ale jen dokud se k ní člověk nepřizná. Pak idyla imploduje a některý ze vztahů se zhroutí. U každého z podváděných / nevěrných to ale může být jiný vztah. Žádná z postav není černobílá a nic tak jednoduchého jako rozdělení na hajzly a dobráky tu nehledejte. Takový malý nenápadný film, ale byla by škoda ho nevidět... a trochu se nezamyslet. (30.07.2010)