Super prohnilí

Ripoux 3 jsou jako nostalgická vzpomínka na staré dobré časy. V době oslepujících, ohlušujících a oblbujících výbuchů a honiček bez špetky inteligence a scénáristické promyšlenosti působí tenhle film jako pravý opak trendu - vizuálně komorní, ale scénář jedna báseň. Přesto je mi líto, že to musím říct, ale u prvních dvou dílů jsem se bavil víc. Trojka už mi přijde jakoby unavenější a odevzdanější - asi proto, že přesně takoví byli při natáčení Zidi, Noiret i Lhermitte. Pak není divu, že největší šťávu filmu dodávala hlavní mladá dvojice, z níž ona byla krásná a on docela talentovaný herec. (04.07.2005)

Tak ještě jednou a naposled projděme uličky Montmartre za zvuku Laiových nostalgických šansonových kreací v tomto posledním Zidiho filmu. Je to více než důstojné rozloučení, nejen s Prohnilými, nejen se Zidiho komediemi, ale i s tehdy už zkomírajícím specifickým žánrem francouzské komedie. Tato labutí píseň je možná posledním ohlédnutím za zlatým věkem francouzského komediálního filmu, neb tam kde se v dáli v podzimní mlze nad Seinou vytrácí noty doznívajícího akordu starého harmonikáře už v novém tisíciletí neomylně blikají neony v rytmu techna. Pro nás pravověrné jasné znamení že bude lepší z Francie sledovat už jen sport, třeba Starou dámu. Ta letošní byla celkem povedená - jen ten Křižák letos úplně vyhořel. (19.09.2020)

Již dvojka mě lehce vytrhla z poměrně pozitívních pocitů z jedničky a hned se začátkem trojky mi teprve došlo, že atmosféra původních Prohnilích je prostě pryč. Protože doba se mění, herci stárnou.....A ve své době prvotřídní autor komedií Claude Zidi jakoby přestával mít svůj film pod kontrolou. Rychlé střihy v některých scénách fakt nebyl dobrý nápad a zvýšená agresivita už vůbec ne. A až téměř techno hudba (která nemá s podmanivým bluesovým motivem z jedničky nic společného) už vůbec. Naštěstí i přes výše zmíněné neduhy mě první půle celkem bavila a překonala dvojku. Protože se tady prakticky pořád něco dělo a i když zápletka s domnělým úmrtím není nikterak originální, zde mě dokázala poměrně zabavit a film se mi sem tam přehoupl i do lehkého nadprůměru, sledovalo se to docela pěkně- Druhá polovina s vyloupením banky už měla některé naznačené mouchy a pokusy o megalomanské pojetí přes dvojí kameru a několik explozi ničemu moc nepomohly. Navíc se mi ti  prohnili zdali fakt už jako moc prohnili a už se celkem těším až uvidím Noireta v nějaké jiné roli. Ale možná fakt alespoň v něčem  zábavnější pokračování  než unylá dvojka a možná je dobře, že to neskončilo u ni a když už se muselo pokračovat, zkusil Zidi alespoň trochu zariskovat a posunout po nudě z roku 89 naší dvojici do 21.století. (24.09.2020)

Devatenáct let od snímku ´Prohnilí´ (1984) a třináct let od volného pokračování ´Prohnilí proti prohnilým´ (1990) se režisér a scénárista Claude Zidi vrhnul na třetí film poukazující na další životní etudy Reného Boironda a Françoise Lesbucheho. Vpodstatě vlivem tak dlouhého časového odstupu je nám dána možnost se podívat, jak si v životě oba dál počínají. A hned na začátku se dozvídáme, že se v jejich charakterech nezměnilo vůbec nic. Postavení každého z nich se však za tu dobu výrazně posunulo a tak je René v důchodu a François šéfem, který dostává za parťáka nováčka, stážistu Juliena, který do toho všeho svým způsobem přináší mladistvou svěžest. No, a všichni tři se očekávaně ocitnou v kolotoči událostí, které my diváci už moc dobře známe. Ano, originalitou se snímek zrovna nepyšní, ale vlivem vstupu třetí postavy to přeci jen má o něco jiný ráz. Děj je plný zvratů, úsměvných situací, Vše je podmiňováno nostalgickou atmosférou prvního snímku a ční z toho určitá zralost hlavní dvojice, což vůbec není na škodu. Snad i na to byl kladen důraz, což mohla být i tvůrčí myšlenka Claude Zidiho. Takže nic proti ničemu. Právě z onoho nostalgického hlediska snímek svou nezměněnou atmosférou pobavit ještě dokáže, ale pro jistotu raději z toho nic převratného neočekávat. (11.10.2020)

Zoufale nepovedené pokračování skvostných Prohnilích.. kdeže je lehkost, vtip a šmrnc původního příběhu.. z komedie se nám stalo div ne sociální drama.. pokud se snaží o vtip, těžkopádností dochází dech.. navíc .. sehnat míň sympatickýho herce než je nováček Lorant Deutsch, by bylo jako hledat jehlu v kupce sena... veliké zklamání, které zachraňují jen exteriéry Montmartru a hudba Francise Lai.. (16.04.2007)