Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (149)
Upratovač toaliet žije nudným spôsobom života a tak sa rozhodne si ho po prvý raz okoreniť pivom a cigaretami. Lenže toto príde po sto minútach a dovtedy sa nudíme spolu s hlavným hrdinom. Zas a znova, je to divácky odpudivý film, pre ustrelených artových fanatikov, doslova odstrašujúci príklad pre všetkých, ktorí nemajú radi alternatívu (a ak by kvôli tejto projekcii náhodou zavítali do Lumieru, už ich tam do smrti nikto nedostane). Zo začiatku to pôsobilo ako ASMR video, keď jedinými ozvučením boli ruchy počas upratovania záchodov. Ako sa zvykne v týchto kruhoch pateticky hovoriť, dej je oslavou každodennosti. Až na to, že dej tu je v stopových množstvách. O hlavnom hridnovi sa dozvedáme, že žije samotárskym spôsobom života, nekomunikuje so svojou sestrou, je askét a má zamestnanie, ktoré je hlboko pod jeho intelektuálne možnosti. Za celý čas sa však nedozvieme, prečo je tomu tak. Akurát sa hrdina na záver rozplače. Jedinou dobrou scénou bolo chytanie tieňov, no po nej už film skončil. Keď už tu oslavujeme tú každodennosť (čo ja z duše neznášam), tak aspoňže to je každodennosť japonská - ten dokumentaristický vhľad do života v Japonsku je jediným hodnotným poznaním, ktoré si z projekcie odnášam. Bol to deň otvorenia Lumieru po pol druha roku od vyhorenia a dokonalým spôsobom mi ho film znechutil. ()
Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). ()
Dokonalé dny jsou prostě dokonalé. Je to snad první film, co jsem v životě viděl, kde jsem si v duchu říkal „ prosím, ať se nic nestane, ať se nic neděje“. Příběh? Věřím, že každý si tam dokáže najít něco svého, něco osobního. Mě vlastně fascinuje, jak výstižný je tento film, film kde se téměř nemluví a kde sledujeme muže jak čistí toalety v Tokiu. Reflektuje tolik věcí a tak výstižně. Rozhodně bych o něm mohl napsat mnoho odstavců, ale neboj, to neudělám :-). Shrnu to tak, že mnou projely veškeré emoce co jsem schopen vnímat a možná i nějaké co jsem neznal. Koji Yakusho je geniální a po jeho šichtě čistých 100% ()
7/10. Kdyby Hijarama viděl naše veřejné toalety a musel by uklidit hajzly třeba na Kačerově nebo na Smíchově, spáchal by okamžitě harakiri. Příjemný kousek který plyne a vy si vychutnáváte dokonalé dny obyčejného uklízeče toalet v Tokiu. Ty architektonické skvosty (čti veřejné toalety) mě uchvacovaly po celý film. Koncem jsem už pomalu začal cítit že film neví kam a trochu tápal, naštěstí ve správnou chvíli skončil a nezkazil tak příjemný dojem z celé té budované atmosféry. Za mě zdařilá a povedená artovka, ale na oscara to určitě není. Jo a ten soundtrack je fakt skvělej. ()
[Text s drobnými spoilery – určen převážně očím s Dokonalými dny seznámeným.] Překvapuje mne, kolik recenzentů a komentátorů považuje Dokonalé dny za jednostranně krásný, příjemný film o člověku, který se naučil žít v naprosté harmonii. Cožpak se všichni zastavili u názvu a přehlédli závěrečnou scénu, v níž se Hirajama několik minut duševně potácí mezi extází a zoufalstvím? Co se v něm ve skutečnosti děje? Pokud budeme vycházet čistě z filmu a ignorovat, co Wenders říká bokem, domnívám se, že obhajitelné jsou dvě různé, protichůdné pozice.________________Hirajama uvnitř pláče. V Dokonalých dnech sledujeme relativně krátký časový úsek, během nějž nezjistíme nic konkrétního o Hirajamově předchozím životě, ani proč jej opustil. Možná mu tragicky zemřela životní družka, možná podnikal, zadlužil se a zbankrotoval. Nelze s jistotou říct, zda veřejné záchodky začal uklízet s potěšením, nebo se chtěl před svou minulostí jen schovat. Všechny ty rituály a zenová cvičení mohou být obranným mechanismem, který mu pomáhá nezbláznit se ze stereotypní a intelektuálně nepříliš podnětné (jemně řečeno) práce.______________Hirajama je skutečně šťastný. Píseň „Feelin' Good“ od Niny Simone není pod finální scénou užita ironicky, neboť Hirajama skutečně našel cestu, jak každé ráno vstávat šťasten. Zapouzdření v analogovém vesmíru audiokazet a fyzických fotografií mu vyhovuje. Nevadí mu ani, že si o knížkách Faulknera a Highsmithové nemá s kým popovídat, protože "teď je teď". Z téhož důvodu ho nejspíš vůbec netrápí, že ztratil veškerý kontakt s vnějším světem.______________Na každý pád Wenders z vyprávění vypouští konflikt, který by filmu dával smysl. Proč? Možná, že by se pak odpařily „zenové kvality“ a naplno se odhalila jeho banalita. Ne, že by mi prezentované hodnoty nebyly blízké. Jenže Wenders si vytváří modelové prostředí, z nějž selektivně odstraňuje všechny rušivé prvky (například pohled na obsah toalet) a nepřináší nic použitelného pro pohyb v dnešním světě. Zenový stav jeho Dokonalé dny nezprostředkovávají, jen vnějškově popisují. Lepších výsledků v podobné disciplíně dosahuje například belgický filmař Bas Devos (zejm. jeho film Tu). ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Štýl filmu je inšpirovaný štýlom japonského režiséra Yasujirō Ozu. Ide hlavne o minimalistický prístup k rozprávaniu, zameranie na bežný život a pomer strán 4:3. (Arsenal83)
- Sayuri Ishikawa, ktorá hrá postavu „Mama“ a spieva japonskú verziu „The House of the Rising Sun“ pre Hirayamu (Kōji Yakusho) a ďalších dvoch barových hostí, je v Japonsku mimoriadne populárna speváčka so stovkami albumov a singlov v kariére siahajúcej až do 70. rokov minulého storočia. (Arsenal83)
- Hirajama (Kódži Jakušo) v průběhu filmu čte tři knihy: „Divoké palmy“ od Williama Faulknera, sbírku povídek „Eleven“ od Patricie Highsmith a „Trees“, posmrtně vydaný román japonské spisovatelky jménem Aya Koda. (DavePave)
Reklama