Beze mě: Šest tváří Boba Dylana

Divácky chvílemi trochu nepřívětivé, bez pevné vypravěčské kostry, ale i tak mě to bavilo. Kdybych měl Haynesův film k něčemu připodobnit, napadají mě dvě slova – „pocitové puzzle“, jehož hlavním plusem je téměř permanentní Dylanova hudba v pozadí, resuscitace atmosféry doby beatnické generace a neskutečná Cate Blanchett, která dokonale odkoukala Dylanovy tiky, pohybové móresy i to držení cigarety :o) Naopak od absolutního hodnocení sráží tenhle film zbytečný Richard Gere (i když chápu, „co tím chtěl básník říci“) a až přehnaně dlouhá stopáž.__PS: Moc se mi líbil Ben Whishaw se svým nejistým, rozpačitým, klukovským výrazem, tak typickým pro mladého Dylana :o) (12.04.2011)

Všeho moc škodí a hodně Dylana škodí dvojnásob. Todd Haynes si pro svůj velký experiment vybral velkého zpěváka, který je pro mě jen ikonou doby a po hudební stránce ho nijak neobdivuji. Jeho komplikovanou až chameleonskou osobnost se Haynes pokusil zajímavě zpracovat jako 6 příběhů různých zpěváků, každý s jiným jménem, každý vypadá jinak, chová se jinak, je jiný, a všichni dohromady jsou Bob Dylan. Netradiční nápad může v prvních okamžicích upoutat, ale následuje smutný pád, v kterém Haynes dovádí do extrémů svou vizi a ta pro diváka zůstává pouze "něčím odlišným". Pro mě to není jednoduchý film a bohužel byl především extrémně nudným, kdy jsem si nedokázal k ani jedné a vlastně k Bobu Dylanovi vůbec vytvořit jakýkoliv vztah, který by mě k filmu poutal či vázal. Naopak, jsem byl skoro až znechucen neustálým střídáním a přeskakováním, které ve výsledku pro mě neznamenalo nic, stejně jako celý film. Příjemně a textem zajímavé písně, které jsou další faktor dotvářející Boba Dylana mě jen utvrzují v skoro až geniálním nápadu Todda Haynese, který bohužel umřel na provedením a neschopnosti tvůrce najít rozumnou hranici snesitelnosti pro diváka. Pro mnoho kritiků tento film bude darem z nebes, protože je jednoduché Haynesův pokus označit za úžasný, geniální a okouzlující, ale pro obyčejného diváka je podle mě příliš hutný a pro neznalé osobnosti Dylana velmi matoucí a chaotický. (26.07.2008)

Až na pár prístupnejších hitov (ale nedávno objavená Hurricane sa okamžite zaradila medzi moje najobľúbenejšie skladby vôbec) je mi Bob Dylan strašne vzdialený. Až tak, že som aj zabudol, že som tento film pred cca 2 týždňami konečne pozrel... a musím konštatovať, že veľmi rád (nie zabudol, pozrel). Byť to o umelcovi, ktorému rozumiem, tak asi prerábam topku (...alebo možno práve vtedy dupľom nie?). Každopádne veľmi dobre volený koncept aj forma. Plné rešpektu, ale odvážne, neuhýbajúce pred puncom legendy, ale neidealizujúce. Akurátne a vkusné, viac sa dá do Dylana preniknúť už iba ponorom do jeho tvorby samotnej. Kto za ňou stojí, o tom mám už teraz postačujúcu predstavu. (25.04.2024)

Tušila jsem, že tento film nebude dobrá volba. Varováním měly být moje dvě předchozí neblahé zkušenosti s Toddem Haynesem a taky dost lhostejný postoj k tvorbě i osobě Boba Dylana. Naopak lákadlem se stala přítomnost mých hereckých oblíbenců a netradiční ztvárnění jedné osoby šesti protagonisty, navíc značně odlišnými, z nichž jeden Dylan je dokonce žena. Výsledkem byl totální chaos v mé hlavě, který jsem se průběžně snažila rovnat a třídit, místy jsem už už jásala, že vím, která bije, ale vzápětí mě události vrhly zpět do chaosu a blažené nevědomosti. Z toho plyne, že pokud bych chtěla porozumět a film si užít, nebylo by to zadarmo. Asi bych si musela pustit pár cédéček, přečíst nějakou tu životopisnou knihu a poshánět tak půl tuctu filmů, na které se zde odkazuje. (01.03.2009)

„Pronikl do tolika duší. Nemůže se vrátit na scénu.“  Od Boba Dylana zatím znám pár slavných hitů (i to často díky českým coververzím Matušky, Neckáře atd.), takže po přečtení pár komentářů o zmateném počinu vhodném jen pro skalní znalce jsem začal mít obavy, co mi Haynesův snímek může dát... jenže mě to nečekaně naprosto nadchlo. U více scén se mi hlavou honily myšlenky nad záměrem, aneb když člověk proniká do mysle jiných lidí, kteří se s ním setkávají, každý ho může začít vnímat odlišně na základě vybraných situací a jiných zdrojů, jež mu tento obraz vytvořily... a co teprve, když se člověk činí v umění, vystupuje pod pseudonymem, nestává se už v té chvíli z něj již částečně jiná osobnost? ...a co když je to světová hvězda showbyznysu, o jaké leckdy v médiích padá spousta fám, slavný zpěvák, který bývá jinými imitován, může mít po světě své falešné dvojníky, zároveň herec, který ve filmu ztvárňuje roli úplně odlišnou oproti sobě samému? To už vzniká téměř nekonečný rozptyl obrazů o jedné osobnosti, nehledě na to, kolikrát může tento člověk měnit ve svém životě postoj k něčemu. Nejen ve vztahu k těmto úvahám mě bavilo sledovat filmový experiment, v němž slavnou osobnost Boba Dylana ztvárňuje snad 6 herců včetně černošského kluka nebo ženy v převleku a film nám ukazuje, jak si na slavnou hvězdu může hrát či ve filmu ji ztvárňovat téměř kdokoliv. Todd Haynes střídá v téhle mozaikové směsici hraný film ve stylu rodinného dramatu, jindy western, sekvence ve stylu videoklipů, dokument plný sestřihů (vč. ukázek z archivních rozhovorů a vystoupení skutečného Dylana)... Filozofování nad hudbou si dovolí vystřídat i mystifikací podobnou Petru Zelenkovi, surrealistickými scénami (za mě naprosto skvělá ta černobílá s producentovými přeludy na WC) nebo praštěnými vtipy jako z Hodinářovy svatební cesty (třeba záběr The Beatles coby brouků válejících se v trávě :D). Heath Ledger by se svým talentem býval jistě zvládl stejnou roli i v klasickém životopisném filmu, zatímco mnohé scény s Christianem Balem a nevyzpytatelnou Cate Blanchett mě bavily i coby zábavné ukázky velmi zdařilé imitace slavného zpěváka. Stylová mnohotvárnost snímku v několika liniích mi vůbec nevadila, když jsem časem zjistil, že snad každá z nich mě chytla, přináší vychytané momenty, jistou atmosféru a současně film doprovází spousta skvělé hudby, která celý zážitek pro mě v čistě pocitové rovině ještě zesílila. [90%] (27.07.2024)