Jaro, léto, podzim, zima... a jaro

Kim Ki-Duk dokázal umělecky vyzdvyhnout TO, co mám na Japonsku a Číně tak rád. Žádné starosti, žádný stres- tohle jsou prostě slova , která se v téhle končině nedají použít. 300 let starý strom, za ním stará chajda ve které bydlí stařičký mistr se svým učněm, jsou naprosto meditativní pojmy, které vám vaši bolest hlavy hned vyléčí. (13.04.2008)

Dokonalý buddhistický film natočený člověkem, který je sám katolík. Navíc film patrně bere jako svého druhu pokání, což dokládá i rolí, do které se v něm obsadil. Obrazově opět dokonalé, duchovně meditativní, celkově občas dětsky hravé až zlomyslné. Pokud jste to ještě neviděli, nevěřte, že můžete pochopit, co je to za film, z cizích textů. (27.10.2006)

Nový Kim Ki-Dukův film je až překvapivě málo podobný destruktivnimu Ostrovu. Má s ním společné jediné, prostředí. Opuštěný dům plující na vodě nám nábízí omezený mikrosvět, v němž nás nemůže nic rozptylovat. V tomto krásném a tichém světě se odehrává starý mytický příběh zasvěcení. Při jeho sledování budete mít pravděpodobně pocit, že jste jej už někde viděli. Asi od poloviny můžete předvídat, jak vše dopadne. Je to příběh mistra a žáka, zasvětitele a zasvěcovaného. Je to příběh viny a trestu. Je to příběh o věčném koloběhu žití. Pomalý, důkladný a pozitivní. Už dlouho pro mě sledování filmu nebylo tak příjemným zážitkem. (26.11.2004)

Krásny obraz sýtozelených stromov kdesi uprosterd vysokých hôr, medzi stromami jazero a na jeho hladine plávajúci dom – budhistická svätyňa. V nej vychováva mních malého chlapca. Je jar, obdobie začiatku, rozpuku, rozkvetu ale aj zoznamovania sa – napríklad s utrpením a smrťou. Do prostredia jazera a jeho bezprostredného okolia je zasadený celý nasledujúci príbeh striedajúcich sa ročných období a životných cyklov. Alebo inak: plynutia ročných období v toku času ľudského života. Silné, uchvacujúco presvedčivé zábery mučenia zvieratiek, následnej pokory, odriekania, odčiňovania kameňov v srdci, splnenia vymedzeného údelu. Všetko pretkané jemnou symbolikou. Do zdanlivo nehybného času v svätyni prichádzajú poslovia prítomnosti – mladá žena, policajti, utrápená žena, aby zvestovali duchovne rozjímajúcim pravdu o svete. Stačí pozorne načúvať, pozorovať a vzdelávať sa. Prítomné je budhistické vnímanie sveta, ale aj kresťanská mytológia. Poeticky obrazový a emocionálne veľmi silný film s minimom dialógov, jednoduchým, vše platným posolstvom o odovzdávaní skúseností cez výmenu generácií, podfarbený jemnou hudbou ladiacou s prostredím. (04.11.2004)

Scéna pokání více než připomíná tu s Robertem de Nirem v Misi(i), avšak zatímco Mendoza putuje se svým břemenem za odpuštěním a na konci své cesty se setkává s vykupující láskou, která smývá viny, mnich z "Jara, léta, podzimu, zimy... a jara" hledá asketické sebeočištění, ne spásu. Film vedle svých vizuálních kvalit působí především jako autentické duchovní podobenství zakořeněné v úctyhodné buddhistické tradici; ta se v tomto podání zdá ve své prostotě a čirosti být hlubší než křesťanství plné dogmat, pouček, přikázání a katechismů. Z tohoto snímku skutečně vane podmanivé kouzlo Východu, avšak jsou v něm nevědomky naznačeny i meze buddhismu, jakožto učení bytostně individualistického, pragmaticky sebezachranitelského, ukazujícího cestu k vysvobození jedince z utrpení.... Avšak je to dost? Skutečně k tomu nemůže křesťanství se svým učením o Bohu, který se stal z lásky člověkem, proto aby člověka zachránil a k sobě v lásce připodobnil, již nic podstatného říci? (20.06.2007)