Oči černé

Michalkov neměl na vybranou s obsazením hlavní role. Pro Rusko typickou postavu zbytečného člověka vytvářel Mastroianni po Itálii a vůbec po Evropě celý život. Stejně tak dámě pro klobouček do bahna v bílém obleku může nakráčet jedině Mastroianni, kdokoli jiný by zapomněl minimálně na přiložení květů. V nejvnímavějších lidských letech, tedy teenagerovských, mi ta scéna připadala jako vrchol romantiky. Věřil jsem, že je snem mnoha žen, aby jim někdo někdy v životě přinesl klobouček z bahna a zároveň je snem mnoha můžu, aby jim okolnosti, vítr a bahno daly příležitost takové gesto učinit. Vnímání romantiky se však vyvíjí, dnes už vím, že co je skutečně romantické, drtivá většina odsoudí jako psycho. (16.01.2011)

“… ale nic se nikdy neztratí. Ani den, ani jediný čin. Všechno s námi zůstává až do hrobu a možná i za hrob. Tahle loď ztrouchniví, moře vyschne. Ale všechno dobré i zlé, co jsme způsobili, vždycky někde zůstane…“ Amico mio caro, tohle byla velmi zvláštní kombinace. Itálie střihnutá Ruskem, skvostný italský protagonista v rukou vynikajícího ruského režiséra. S hodnocením jsem váhala, příběh se mi zdál příliš rozvláčný, spousty nepodstatných detailů, které příběh nikam zvlášť neposouvaly, spíš nepochopitelně zpomalovaly a rozmělňovaly. Nicméně za spousty nádherných, až impresionistických, záběrů a momentů a za to, že Michalkov ani na okamžik nesklouzl do romantické sentimentality, slabší čtyři… Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií, Vol. 2 (17.10.2015)

Nikdy jsem moc nechápal označování Juraje Jakubiska za Felliniho východu, já bych ho viděl právě v N. Michalkovi (i v návratech jakoby do světa dávného dětství a snové minulosti, případně správně sympatické jisté adoraci lenivosti). Přesto si myslím, že jeho interpretace Čechova je spíš postmoderní variací na něj, (30.03.2011)

Měl jsem problém s kašírovaností a schématičností tohoto koprodukčního produktu. Nejživější - ale ne moc zábavné - mi dlouho přišly jen scény z Itálie - jako od Viscontiho. Michalkovův smysl pro úchvatné dryjáčnictví, jak jej znám z Příbuzenstva a Urgy, dostal příležitost až ve scénách z Ruska, ale tam mi je na konci přebili nepatřičně filmoví omdesátkově pouťáčtí cikáni v krajině nad ránem. Ty jsem fakt ne a nezbaštil. Koprodukčnost a filmový přeprodej národních artiklů mi už pak zpětně osvětlil i diskomfort z lázeňských scén prve: když se začne v díle uvažovat v povšechných charakteristikách (italská pěvkyně, lázeňský život, ruská duše), klepe na dveře nechtěný kýč. Krásných bylo první deset sekund tématu hudby. Krásná byla scéna po milostné noci s pláčem a také scéna v kurníku. Tím mi to končí. Končalovskij mi přijde jako lepší filmař. (07.01.2019)

Ani silná trojka Čechov-Michalkov-Mastroianni nezabránila tomu, aby som sa chvíľami netopil v záplave dialógov, ktoré nemali šancu ma zaujať. Oceniť môžem vykreslenie dobovej atmosféry, presvietené obrazy, ktoré mi pripomenuli Sladké hry minulého leta a postavu stvárnenú Marcellom Mastroiannim. Očakával som však viac. (11.10.2012)