Na dotek

„Co ode mě čekáš?“ - „Že to pochopíš.“ - „Proč jsi mi nelhala?“ - „Protože si máme říkat pravdu.“ - „Co je na pravdě tak úžasného?“ - „Zkus taky lhát. To je měna dnešního světa.“ A tou se tady platí nejvíc. Pokud se naopak neříká krutá pravda, když jde o to co nejvíc ublížit, což je další oblíbená aktivita ústřední čtyřky. Na té se staví nejvíc. Všichni 4 jsou perfektní, každý jinak (plus je tu můj osobní příjemný bonus v podobě zatraceně sexy Natálky…). Bavila mě chemie mezi postavami, všechno to jiskření a napětí. Svůj podíl na tom mají i dialogy, které mají šťávu a já se u nich často musel usmívat (stejně jako u pasáže v akváriu). A ke konci mě zas baví změna atmosféry (z provokativní na satirickou). Film záměrnou vyhroceností chytá až (sebe)parodický nádech a fráze začnou postrádat svůj původní smysl (říct „miluji tě“ je zhruba stejné, jako kdyby někdo konstatoval, že mu chutná pizza). Po třetí projekci zvyšuju hodnocení na slabších 5*. „Nezdála se ti moje svačina?“ - „Nejím ryby.“ - „Proč?“ - „Ryby čůrají do moře.“ - „To děti taky.“ - „Děti taky nejím.“ (29.06.2008)

Kdyby na Zemi jednou přistáli mimozemšťané a zeptali se mě, jaké nejsložitější věci jsme my, lidé, vytvořili, odpověděl bych kvantovou fyziku, matematiku a… lidské vztahy. Tenhle film je toho důkazem. Ještě před jeho zhlédnutím jsem si mnohokrát říkal, proč se na nás valí ty špatné snímky, kdy je nám vše servírováno (někdy přímo nacpáno) pod nos a kdy ti lidé nepůsobí reálně… Ale Closer je jiný. Divák často neví, jaká doba uplynula mezi scénami (dozvídáme se to jaksi mimochodem), nejsou zde žádné jednoduché pohnutky hlavních postav a hlavně, ty postavy se nepohybují jako šachové figurky na předem zmapované šachovnici! Kolikrát jsem byl překvapený, kolikrát jsem doslova žasl, kolik geniality se v tomto (na pohled skromném) snímku objevuje. Jméno Mike Nichols mi něco připomnělo, a jakmile jsem se podíval do jeho režisérského profilu, byl jsem doma. Vždyť on už podobný film natočil, akorát s jiným ansámblem - ano, mluvím o klasice The Graduate. A pevně věřím, že co byl právě Absolvent pro generaci let 60. a 70., to bude Closer pro naši generaci. Lépe jsem si svůj 2900. film ani nemohl vybrat. 100 %. (30.05.2011)

K filmu „Na dotek“ jsem přistupovala velmi ostražitě, protože jsem dosud nezapomněla jakým šokem pro mě byla Nicholsova prvotina „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“. Obojí podle divadelních předloh a obojí v kvartetu. Zatímco ve Virginie Woolfové si čtveřice ubližuje způsobem dryáčnickým , tady se ubližuje „ohleduplně“. Je to bludiště osudových setkání, náhod a propletených sebezničujících vztahů. Podivná hra vzájemných podrazů a podvádění z kterých není cesty zpět. Pravda nemá v těchto vztazích cenu symbolickou, je to rafinovaná a nevyzpytatelná zbraň schovaná většinou za „Nechci ti lhát, protože tě miluji“. Skutečně velice zajímavá a poučná podívaná. (06.02.2005)

TV/// Obsazení 9/10 Děj 7/10 Hudba 7/10 Efekty 7/10/// +bravurní, drsné a mnohdy chladné dialogy, prvotřídní obsazení, skvělé herecké výkony -není pro každého, odehrává se převážně v interiérech (přesto to ale nemá rušivý efekt)/// Rozhodně ne film pro každého a mnohdy se u podobných kousků nudím. Tento je však výjimka. Zaujalo mě výborné obsazení. Na Natálku jsem se těšil (vypadá moc dobře) a i ostatní herce mám celkem rád. Nejvíc mě však odrovnali, potažmo zaujaly dialogy. Absolutně všechny věty a slova co pronesli herci mě zaujali nebo se mi zdáli být zajímavé. Vetšina z nich je hodně sprostých, drsných, upřímných, asi takových jak já bych se nikdy s nikým nebavil. A to, že to někdo propašuje do filmu je trošku věc nevýdaná. I když tam si to může tvůrce dovolit. A něco na tom určitě bude, jestli-že se mi zdá zajímavým i to, že si dva herci (Law a Owen) píšou přes chat... Opravdu, neměl jsem šanci to ani pauznout. Takže překvapivě áno. Tenhel film mě ohromil./// Celkem 74%/// (15.09.2008)

Velmi přímé, ostré a upřímné dialogy v příběhu tvořeném pouhými útržky ze životů čtyř postav. Zpočátku vás roční skoky v čase přicházející bez varování překvapí, později si na ně zvyknete stejně jako na fakt, že mnoho zůstává neustále nedořečeno a vy vidíte hlavní postavy jen v určitých fázích jejich života, ne však v průběžném vývoji, který by vám jindy možná pomohl najít si v příběhu svého favorita. Nicméně i přesto, že se můj vztah k postavám neustále měnil, nutno říct, že Mike Nichols má pro tyto syrové, komorní, lehce pohoršující příběhy cit, a když ho podpoří i herecké obsazení, já mu to žeru. (30.04.2011)