Ruská archa

Nečekané... a rozhodně tu nejde jen o Rusko. Ironické, inteligentní, humanistické, nepochopitelné ve své dokonalosti a přitom jakémsi minimalismu. A co už opravdu ale opravdu nechápu je, jak dokáže Sokurov udržet diváka v pasáži závěrečného plesu, kde není opravdu nic než jen tanečníci a znovu tanečníci, žádné dialogy, nic - jak mě dokázal udržet v jakýchsi jiných sférách a postarat se o to, abych se nenudil (ježišmarja... nedokážu to popsat - musí se to vidět) (07.01.2006)

Inscenačně náročný a po kostýmní stránce zdařilý experiment, jehož smysl mi uniká a který mne nudí do morku kostí. Natočení snímku v jednom záběru je dle mého názoru v tomto případě prakticky zcela samoúčelné a v mnoha místech nepovedené - většina scén je vatou mezi několika zajímavými nápady. Dialogy jsou prázdné (zřejmě z velké části improvizované), obrazová kompozice mi připomíná mnou natáčené domácí video. (01.11.2007)

Nemám moc ráda fresky, ale tento snímek byl rozhodně zajímavý svou zvláštní atmosférou. Trochu jsem se ztrácela v letopočtech i v osobnostech, ale zato jsem si libovala v tom šumu, těkavosti, měla jsem pocit, že i já jsem se vmísila do davu těch lidí, že i já se účastním toho překrásného plesu. Zajímavé bylo, že ač se po chodbách Ermitáže pohybovali jenom samí bohatí lidé, myslela jsem i na ty chudé, kteří žili v oněch dnech a o kterých nepadlo slovo, ale bylo to tam - v tom zvláštním smutku, který film provázel, smutku osudů ruských velikánů i Ruska samotného. Opravdu zvláštní, i když jen na jedno podívání. (01.03.2009)

Vzpomněl jsem si na Ruskou archu nedávno, když jsem se díval na Birdmana, který byl celý jakoby(?) natočený v jednom jediném záběru. Ruská archa je prý opravdu natočená v jednom jediném záběru, no a jelikož jsem při ní kdysi v žižkovském Aeru usnul, byv znaven z fachy, dal jsem ji teď znovu. A nedivím se už, že jsem u ní tenkrát zaspal, protože to zjevně nebylo jen mou fyzickou únavou ale i únavným dějem. Hlavně únavně otravnou až nesnesitelnou postavou "francouzského" průvodce, krajně nesympatického chlapa s krajně nesympatickým hlasem a intonací a s krajně debilními hemzy skoro po celou dobu trvání filmu, protože ta hnusná kreatura skoro nezavře hubu. Je sice hezké, že se člověk spolu s fantastickou kamerou virtuálně projde petrohradskou Ermitáží a vyslechne si i pár banálních (všeobecně známých) mouder o ruské historii, o ruské povaze a o ruské duši, ale ten odporný skřet svým soustavným exhibováním pošle veškerá pozitiva filmu nekompromisně do kopru. K tomu toporné nebo fraškovité herecké výkony všech ostatních zúčastněných a máme tu hodinu a půl trvající vizuálně překrásnou nudu. A ani závěrečná plesová scéna výsledný dojem nezachrání. Tolik jsem se na tenhle film těšil a o to víc jsem teď zklamaný. (25.02.2015)

Sarkastický Francúz sa prepadne z inej doby priamo do Ruska, s údivom si okamžite osvojuje tamojšiu reč a spolu so svojím sprievodcom - kameramanom sa prechádza archou ruských dejín. Cestou jednotlivými miestnosťami, či historickými obdobiami dáva nevyberaným spôsobom riadne zabrať do seba zahľadeným, dumkovo-clivým a zachmúreným no predsa hrdým a s obdivom k Západu vzhliadajúcim Rusom. Je priamočiaro drzý, všeličo ho zaujíma, zapletie sa nevyberaným spôsobom do akejkoľvek sitácie, rozhovoru a pri konci si dobre zatancuje. To všetko a ešte omnoho viac v petrohradskej Ermitáži. Pôsobivé poetické obrazy natočené v jedinom uchvacujúcom zábere potešia oko cinefila, hádanie mierne zašifrovaných odkazov na postavy a situácie dejín matičky Rusi zaujmú záujemcov o históriu. Určite film, ktorý stojí za zhliadnutie, vyžaduje si však pozorného a oddýchnutého diváka. (22.10.2004)