Ruská archa

Čekal jsem něco trochu jiného. Úvod je působivý a hodně mi připomněl Petera Greenawaye, tedy až na absenci nahoty, kdy jeho kamera volně bloudí mezi rozličnými postavami, prochází místnostmi a jen kratičce se zastaví a pokračuje dál. Obrazy jsem se moc nepokochal (možná více v kině), jelikož kamera až na výjimky se o ně jen otírá, nebo je zabírá z větší dálky. Některé dialogy zajímavé, většina je ale takové tlachání o ničem s neustálou konfrontací ruského a evropského umění. Kostýmy báječné, hudba výborná, taneční rej skvělý. Jako celek mne to ale neuchvátilo tolik, jak jsem si myslel. Asi mi tam chybělo více fantazie.... (02.01.2021)

Veľmi tvrdý a ťažký oriešok. Na pozretie, ohodnotenie aj okomentovanie. Netradičnosť a originalita sa nezaprie, ale čo z toho, keď si to teraz mohli pre zmenu tvorcovia odpustiť. Film prakticky nemá dejovú líniu, čo bol viditeľne zámer, takže divákovi ani nedovolí pripútať akési naviazanie na ktorúkoľvek postavu. To sa prakticky ani nedá, pretože skáče po krátkych scénach stále na rôzne iné. Možno kebyže sa zaujímam o ruskú históriu, alebo kebyže som Rus, alebo keby film zobrazoval niečo podobné o Slovensku, tak by ma niečo dokázalo zaujať, no takto ma to úplne obišlo. To všetko ma mrzí, pretože je vidno, ako detailne, prácne a precízne sa tvorcovia vyhrali s celou materiálnou a hmotnou zložkou filmu. Dobové udalosti, kostýmy, hudba, tance, obrazy, priestory, všetko je to pekné, no celé je to len akási prehliadka týchto subjektov. Až do konca som čakal aspoň nejaký náznak zdramatizovania, nič. A keby ten sled udalostí nejako súvisel, alebo sa divák aspoň dozvedel o aké udalosti ide. Nie. Nemilosrdných 45%. (21.11.2007)

Oko kamery rozvážně, aniž by se zastavilo, proplouvá spletitými chodbami a sály Ermitáže, které se pro tu chvíli skládají v mystický labyrint času. Pomalu se noří do zákrutů ruské historie, mezi věčné obrazy v galeriích a lidské přízraky, které se proplétají mezi tím, co přečká jejich pinožení. Kamera jako by z oslňujících i zašlých míst, která navštěvuje, vyvolává (d)ozvuky dějin. Ševelení. Hlasy. Vrzání parket. Ozvěny kroků v rozlehlých prostorách. Přibližování a oddalování obrazu transfokátorem během nepřetržité jízdy, vytváří dojem závrati z času. Dějinné okamžiky se vzájemně prostupují, neboť jsou na sebe vrstveny nelineárně, náhodně. Rozlišení na minulé, přítomné i budoucí ztrácí na významu. Důležité historické momenty (je-li vůbec na místě mluvit o momentech) se potkávají s každodenností - a často je oddělují pouze jediné dveře. V jedné místnosti probíhá ceremonie s carem a perskými velvyslanci, v jiné si současní lidé prohlížejí exponáty, tu se tančí valčík, tu mašírují vojáci, tu šlechtična utíká zasněženým nádvořím vstříc mlze, z níž se vynořila. Zástupy lidí mizí v nenávratnu, jejich věčnost však zůstává v obrazech, sochách a hudbě, v tajemných, zasmušilých chodbách s prázdnými rámy, v každém koutu i kusu nábytku. Ačkoli se zdá, že Ruská archa nezastavitelnému plynutí času odolává (a v jistém smyslu opravdu ano), je mořem času unášena dál a dál... A právě toto závěrečné nahlédnutí bergsonovského trvání v sobě skrývá nebývale očistný a osvobozující potenciál. (13.07.2011)

Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% (08.11.2007)

Vzpomněl jsem si na Ruskou archu nedávno, když jsem se díval na Birdmana, který byl celý jakoby(?) natočený v jednom jediném záběru. Ruská archa je prý opravdu natočená v jednom jediném záběru, no a jelikož jsem při ní kdysi v žižkovském Aeru usnul, byv znaven z fachy, dal jsem ji teď znovu. A nedivím se už, že jsem u ní tenkrát zaspal, protože to zjevně nebylo jen mou fyzickou únavou ale i únavným dějem. Hlavně únavně otravnou až nesnesitelnou postavou "francouzského" průvodce, krajně nesympatického chlapa s krajně nesympatickým hlasem a intonací a s krajně debilními hemzy skoro po celou dobu trvání filmu, protože ta hnusná kreatura skoro nezavře hubu. Je sice hezké, že se člověk spolu s fantastickou kamerou virtuálně projde petrohradskou Ermitáží a vyslechne si i pár banálních (všeobecně známých) mouder o ruské historii, o ruské povaze a o ruské duši, ale ten odporný skřet svým soustavným exhibováním pošle veškerá pozitiva filmu nekompromisně do kopru. K tomu toporné nebo fraškovité herecké výkony všech ostatních zúčastněných a máme tu hodinu a půl trvající vizuálně překrásnou nudu. A ani závěrečná plesová scéna výsledný dojem nezachrání. Tolik jsem se na tenhle film těšil a o to víc jsem teď zklamaný. (25.02.2015)