Organ

Docela se divím že tenhle film ani Una111, ani Mariin nehodnotili. Tak duchovní film - a nejen duchovní - se vidí málokdy. Měl bych k němu tolik co říct, že nevím, kde začít. Filmařsky se mi líbí v tom, jak některé věci jen naznačí - sice zcela jasně z nich plyne, co se komu stalo, ale naznačuje, a je na divákovi, zda náznaky pochytí. Kamera si nezadá svým poetickým obrazem s Tarkovského nejlepšími díly, a dokonce bych řekl, že i příběh rezonuje s Tarkovského filmy. Dokonce je jistým sloučením jeho studentských a zralých děl. A líbily se mi ty scény přes zrcadlo. Atmosféra je poetická, symbolická (a vlastně jde o podobenství) a je nutno se naladit na rytmus tohoto filmu - pomalejší, rozjímavý, asi jako když jde člověk přírodou, lesem, polem a kochá se a nechává na sebe působit krásu. Ta je zde zastoupena duchovní hudbou, hranou na varhany, ale i krásou gotického chrámu a jeho zákoutími - jež však daná doba narušuje (viz freska neurvale zničená elektrickým vedením). Některé záběry mi přišly zdlouhavé, ale pak byly použity naprosto stejně natočené znovu - ale s jiným hlukem/zvukem v pozadí, a najednou mi došlo, co mi to mělo říct. Jinak jsou zde hlavními postavami obchodník s lihovinami a regenschori, který svoluje ke kompromisům (scéna s upadlou Kristovou tváří je hodně silná), aby v nové době přežil, a nezajímá ho, jak na jeho činy doplácejí ostatní - což vyvrcholí jednou z nejtragičtějších scén filmu. Navíc je schopen koupit dům po zbožné ženě a rozvěsit v něm obrazy jídel a pití, tedy světských požitků, a pořádat v něm hostiny pro nacisty. Jeho dcera, zbožná, naivní dívka (Maciuchová mluvila slovensky dokonale a ty dlouhé vlasy jí taky slušely, a popravdě jsem ji nepoznal) je ostrůvkem čistoty (ještě s jednou babičkou, která se chodí do kostela modlit). Otec opat je zmítán neustálou nutností sám sebe před Ježíšem ospravedlňovat, až ten mu řekne, co si myslí. Jednou z postav je i syn mrtvé ženy ze začátku filmu, který prohlásí, že v této době se dá buď jen modlit, nebo se opíjet - i jeho příběh postupně graduje. A pak je zde Felix, který sám by rád našel nějaké místo klidu a rozdával krásu a potěchu hudbou, ale není mu přáno. Ačkoliv vlastně nedělá nic jiného, než hraje na varhany, dokáže si lidi, aniž to tuší znepřátelit. Není divu, že ve zlém světě se nakonec stanou obětmi (doslovnými, i v přeneseném slova smyslu) tři nejčistší lidé filmu - a to včetně kvardiána, který jediný dokázal jednat tak, jak měl. Zajímavé, jak jsou zde vidět znaky totalit, ať je jakákoliv - nacisté překroutí tragédii se svým minovým polem, že šlo o akci nepřítele (klasika potom za komančů i dnes), nebo se "moderní" představitelé města snaží prosadit městský rozhlas (který ruší ticho a možnost usebrání a je předzvěstí nekonečného hluku v dalších a dalších letech, jenž odvádí myšlenky od podstatných věcí) a rovněž podporují lidové písně, aby se více prosazovaly (na úkor církevních). Scénka se studánkou jako by vypadla z Bílé paní (jenže ta vznikla o rok později). V podstatě - ačkoliv je příběh jednoznačně datován - by se mohl odehrávat kdykoliv a v jakékoliv době, i dnes. (23.01.2021) (méně) (více)