Škyt

Surrealistická černá komedie? Dějem je to lynchovský pohled pod povrch vesnice, ve které se zdánlivě nic neděje. Formálně je to ujetý experiment. Kamera se slabostí pro detaily všeho druhu občas připomíná Mikrokosmos rozšířený o ostatní živočišné druhy i rostliny. Realizace řady záběrů musela být dost obtížná, jinde pomohla počítačová animace. To doplňuje vynikající práce zvukařů, která ve filmu bez hudby a dialogů nepřipustí ani okamžik ticha. Ale být takových filmů víc, asi by mě to nadšení rychle přešlo. (01.06.2004)

Alegorický až "surrealistický" pohled na život obyčejných lidí. Velice netradiční dílko začínajícího režiséra, jenž se nebál začít tímto experimentem. To co chybí v titulcích, nadmíru převyšuje spádovost příběhů, záměrné přiřazení zesílených zvuků k určitým scénám. Na Škyt je nutno se přede připravit. (21.06.2004)

Zajímavé.. Velmi těžko stravitelné, ale zajímavé... Lidský Microcosmos jedné zapadlé maďarské vesničky, kde to chlapi s ženskýma nemají vůbec jednoduché a kde se rozhodně nevyplácí naštvat manželku. Účelný příběh, kvalitní kamera i nápaditost, ale musím se přiznat, že styl vyprávění je sice neuvěřitelně poutavý, ale udržet při tomto tempu pozornost (která je nezbytná!) je přímo nadlidský úkol.. A to film sráží bohužel do kolen (jinak bych dal ****). (10.06.2004)

Zčásti je škoda, že György Pálfi neměl pro svůj bizarně laděný debut k dispozici konzistentější scénář, takhle je to v podstatě jen výjev běžného života na vesnici a'la Vesnička či Poštovský panáček (hlavně Menzelovi je toto pojetí podobné), okořeněný černějším zvratem. Nicméně film je ale velice sympatickým experimentem s vyprávěním příběhu beze slov, což nemá, pokud mě paměť neklame, ve filmové historii obdoby (v němých filmech dialogy byly také, ale v podobě mezititulků). Nevím ale, jestli je to jen můj dojem, ale právě němá stylizace jako by měla spolupodíl na zmíněné rozkouskovanosti. Nicméně, a to jsem původně nepředpokládal, je Škyt vedle pohledu na středoevropský venkov také parádní komedií, zásluhou pozoruhodných postaviček, jako je například symbol filmu - škytající stařík, navíc závěrečná svatební hostina vytahuje na světlo písničku, kterou každý cynický romantik, jakmile ji uslyší, prohlásí za svoji hymnu. I přes ne úplnou spokojenost se ale jedná o výbornou pozvánku na další Pálfiho počiny a nadto je zde asi nejvýraznější testování filmové techniky od dob francouzské nové vlny. 70% (31.08.2010)

Pálfiho filmový debut je v lecčem ještě mnohem odvážnější než pozdější Taxidermia, protože ještě nepracuje s tak explicitními extrémy a monstrozitami. Ačkoli se ve filmu objevují náznaky nějakého vyšetřování, je šestasedmdesátiminutový film víceméně parametrickou narací. Celý na různých rovinách aplikuje model permanentní metonymické návaznosti, kaskádovitě seskládané od největšího detailu k největšímu celku, přičemž primární rovinou není lidská společnost, ale „mikrokosmický“ život zvířat a rostlin, od kterého se vždy přes řadu dalších metonymií dopracuje k makrocelku, ve kterém je člověk postaven do pozice jen jednu součásti systému. Například: zajíc - zajíc v poli - kombajn sklízející obilí - kombajn zpracovávající obilí - obilí v továrně - výroba mouky - nasypávání mouky stroji do prodejních pytlíků - převoz pytlíků do obchodů - nákup pytlíku s moukou - využití při pečení moučníku - upečený moučník. Film rytmizuje vyprávění opakovaným zařazováním škytajícího staříka před domem, který vytváří ale jen velmi zdánlivou a de facto klamavou představu o časové ose, protože v průběhu filmu sledujeme bezpočet časosběrných sekvencí zachycujících mnohem rozsáhlejší časová období (např. růst rostlin). Metonymické série zachycující rozsáhlé procesy tak postupně beze slov a bez důrazu na konkrétní postavy odhalují fungování života v maďarské vesnici, přičemž ve své stylizovanosti (důraz na zvukovou rovinu, absence nediegetické hudby) dokonale využívají co nejhladších přechodů mezi sekvencemi. Čím dál vynalézavější „graphic match“ předěly, časosběrné natáčení nebo rentgenové záběry dělají z Pálfiho filmu neotřelou parametrickou podívanou, ve které čas funguje tak specifickým způsobem, že když do extrémně zpomalené vesnice vletí stíhačka, je „donucena“ se časovým nárokům přizpůsobit. Rámování filmu do náznaku kriminálního příběhu o podivných úmrtích, které na konci vyústí do čiré absurdity, nakonec jen potvrzuje výjimečnost Pálfiho debutu. (22.04.2007)