Stíny zapomenutých předků

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)

U poetických filmů mám vždy problém s jejich percepcí, což se může (ale i nemusí) zrcadlit v ohodnocení, nicméně Stíny zapomenutých předků si mě nedokázaly divácky získat. Práce s kamerou a zobrazované výjevy jsou sice krásné a barevně stylizované, což je ale asi tak všechno, co mě na tomto Paradžanově snímku oslovilo. Abych pravdu řekl, tak ani nevím, co bych k filmu napsal, protože ve mně nezůstalo nic, co bych si udržel v hlavě. Zkrátka z historického a uměleckého hlediska bezpochyby neopomenutelný filmařský kousek, který mě ale navzdory svým kvalitám nijak nenadchnul. (21.07.2015)

Pokiaľ sa chcete dozvedieť niečo o ukrajinskom/arménskom/gruzínskom folklóre, pozrite si buď dokumenty, alebo filmy Sergeja Paradžanova. Netvrdím, že to druhé bude zábavnejšie. Najmä preto, že si pri sledovaní filmu uvedomíte, že ho treba vidieť na veľkom plátne a akože ho na ňom asi nikdy neuvidíte. Naše klubové kiná si na starého majstra nespomenú, ale keď už otvorili ten IMAX s 3D, tak mám hneď prvý tip.....Príbeh je jednoduchý, ale emocionálne silný, pre mňa však prekvapenie prišlo s gradovaním vizuálnych hrátok kamery a mizanscény. Je to zvláštny termín, ale myslím, že výstižný. Určite diváckejšie, ako Farba granátového jablka. Sto percent sa dá udeliť iba po zážitku na veľkom plátne, takže bohužiaľ. (12.06.2015)

Je takmer neuveriteľné a predsa pravdivé, že som tento film videl pred päťdesiatimi rokmi. A som veľmi rád, že aj po takej dlhej dobe mu môžem ponechať pôvodných päť hviezdičiek. Ide o úplne výnimočný film, pretože všetko, k čomu by sme ho chceli prirovnať bolo nakrútené oveľa neskôr. Strhujúca hra obrazov, farieb a hudby je sama o sebe taká pútavá, že dej ju iba dopĺňa. Príroda i ľudia tvoria jeden čistý a nepoškvrnený celok. Všetko je jasné a vyprofilované, relativizácia je neznámym pojmom. Som rád, že okrem huculských koníkov som vďaka tomuto filmu spoznal aj huculských ľudí. (11.08.2015)

Tohle je úplně ideální film na jaro, na zapalování lejtek, bacha na Hanekeho. Láska podaná nepateticky, bez kanoucího cukrkandlu. Je vyjádřená jen pohledy, jedním či dvěma obětími. Přesto, že se odehrává vesměs v prostředí nespoutané zeleně, okolní vesničané vědí, drby jsou jedním z mála oživení koloběhu těžké práce a církevních svátků. Strašně pěkně se na to pobíhání po lese kouká, teda jen kdyby okolnosti neukončily ústřední vztah tak brzo. Pak už následuje jen agónie a trýzeň hlavního hrdiny, který se snaží zapomenout a žít obyčejný život. Ale když ona ta srnka se furt motá okolo a on další ženu nedokáže udělat šťastnou, čímž se skupina citově zraněných zbytečně zvyšuje. Na zlom v polovině snímku si spousta diváků stěžuje, ale osobně mi brzká tragika neva, Stíny totiž primárně nejsou o lásce, jsou o Huculech, jejich životním stylu a roztančenou kamerou zachyceným folklorem. (03.06.2013)