Stíny zapomenutých předků

Viděl jsem, pozornost vesměs udržel jsem, ocenil jsem...třemi hvězdičkami. Stíny zapomenutých předků disponují úžasnou výtvarnou stránkou, pokud jde o práci s kamerou, barvami a filtry ve scénách, které často upoutají už samotným pohledem na přírodu, kroje či stavby zobrazovaného huculského lidu. To vše, podtrženo spoustou hudby, folklóru a poezie, je určitě obohacující a cenné rovněž v dokumentární rovině. Že bych byl ale po celou dobu stejně nadšený jako u vybraných scén a že by ke mě film hlouběji dorazil či přinesl nezapomenutelný zážitek, říct nemůžu. Sledovat ho je sice ze zmíněných důvodů často zajímavé, ale můj dojem ze sledování se nejednou hodně blížil k tomu, když jsem v minulosti u pár němých a experimentálních filmů napsal, že jsem se u nich cítil jako v historickém muzeu či na výstavě umění... Ústřední příběh je až příliš rozmělněn v epizodické formě a kulturní přehlídce tradic a umění, abych z něj cosi více měl. Tento styl artového filmu ve jménu čistě poetického výtvarna, se silnou minimalizací děje, není tak úplně pro mě. [60%] (17.08.2023)

Paradžanov, alespoň pro mě, překračuje hranice filmu, nebo je posouvá, nebo filmu přináší něco novýho, nebo...... Je to malíř, básník, skvěle používá hudbu, jak řekl Godard: "Je to mistr v chrámu filmu". Stíny zapomenutých předků jsou velmi hlubokým vystižením povahy života určitýho národa (Huculů na Ukrajině), promísení pohanství a křesťanství, nenávisti a lásky, tmy a světla. (02.01.2009)

Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. (19.02.2013)

Lyrické a poetické filmy veľmi nemusím. Hlavne preto, že pre mňa je dôležité, aby mal film dej a niekam sa posúval. Toto bolo dosť ťažké na pozeranie, trvalo mi to 3 hodiny, pretože som si zámerne robil prestávky, aby som to zvládol. Takmer nič sa tam nedeje, poväčšine len spieva, čo mi tiež veľmi nerezalo. Oceniť však musím réžiu a kameru, ktorá bola veľmi živá a hľadala si netradičné uhly snímania (hlavne od zeme). Na to, že film má 50 rokov, tak to bolo originálne a netradične pojaté. Takže v súhrne - zaujímavo podaná nuda a žiaľ u mňa je výsledkom len priemer. (13.08.2015)

Tohle je úplně ideální film na jaro, na zapalování lejtek, bacha na Hanekeho. Láska podaná nepateticky, bez kanoucího cukrkandlu. Je vyjádřená jen pohledy, jedním či dvěma obětími. Přesto, že se odehrává vesměs v prostředí nespoutané zeleně, okolní vesničané vědí, drby jsou jedním z mála oživení koloběhu těžké práce a církevních svátků. Strašně pěkně se na to pobíhání po lese kouká, teda jen kdyby okolnosti neukončily ústřední vztah tak brzo. Pak už následuje jen agónie a trýzeň hlavního hrdiny, který se snaží zapomenout a žít obyčejný život. Ale když ona ta srnka se furt motá okolo a on další ženu nedokáže udělat šťastnou, čímž se skupina citově zraněných zbytečně zvyšuje. Na zlom v polovině snímku si spousta diváků stěžuje, ale osobně mi brzká tragika neva, Stíny totiž primárně nejsou o lásce, jsou o Huculech, jejich životním stylu a roztančenou kamerou zachyceným folklorem. (03.06.2013)