Stíny zapomenutých předků

Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. (19.02.2013)

U poetických filmů mám vždy problém s jejich percepcí, což se může (ale i nemusí) zrcadlit v ohodnocení, nicméně Stíny zapomenutých předků si mě nedokázaly divácky získat. Práce s kamerou a zobrazované výjevy jsou sice krásné a barevně stylizované, což je ale asi tak všechno, co mě na tomto Paradžanově snímku oslovilo. Abych pravdu řekl, tak ani nevím, co bych k filmu napsal, protože ve mně nezůstalo nic, co bych si udržel v hlavě. Zkrátka z historického a uměleckého hlediska bezpochyby neopomenutelný filmařský kousek, který mě ale navzdory svým kvalitám nijak nenadchnul. (21.07.2015)

Filmově je to rozhodně zajímavé, protože tohle prostě jen tak neuvidíte. Spojení poetiky a filmu s klasickými ruskými národnostními prvky, a to v podobě, která má téměř formu pohádky. A v podstatě bez toho, aby zde byl jakýkoli děj. Sice zajímavé, ale rozporuplné pocity nakonec převládly nad nadšením. (16.05.2015)

Paradžanov, alespoň pro mě, překračuje hranice filmu, nebo je posouvá, nebo filmu přináší něco novýho, nebo...... Je to malíř, básník, skvěle používá hudbu, jak řekl Godard: "Je to mistr v chrámu filmu". Stíny zapomenutých předků jsou velmi hlubokým vystižením povahy života určitýho národa (Huculů na Ukrajině), promísení pohanství a křesťanství, nenávisti a lásky, tmy a světla. (02.01.2009)

Láska jako prokletí. Život bez ní jako trest. Smrt jako vysvobození. Paradžanovo jedinečné expresivní pojetí nedovoluje příběhu, který by mohl lehce sklouznout k tuctovému patosu, zabřednout do vod sladkobolného, slzotvorného kýče. Syrovost přírody Podkarpatské Rusi v kontrastu s Paradžanovými hrátkami s barvou a kamerou vtahují lidskou mysl do divokého víru bezradnosti a pocitu nicotnosti, aby ji pak na konci odtažitě vyplivly, sice zmatenou ale okouzlenou. (01.01.2010)