Stíny zapomenutých předků

Jeden z těch nezapomenutelných filmů. Už na úplném začátku, když na dřevorubce padá strom a kamera je umístěna jaksi namísto toho stromu, takže padá z výšky na nebohého herce, je jasné, že půjde o avantgardní, zábavné a působivé dílo. Paradžanov za pomoci lidových zpěvů a výjevů z různých oslav a rituálů dává dohromady film s úžasnou lyrickou atmosférou ,,z koutu světa, zapomenutého Bohem i lidmi". Hlavní příběh je zcela jednoduchý, ale to nevadí, protože doslova v každé minutě je nějaká úchvatná scéna, výjev, obraz... A mě tak napadá, že nepustit si tento film jen proto, že je ukrajinský a k tomu z roku 1964, by byla fakt pitomost. Krásný film je prostě krásný film; a nezáleží na místě a době vzniku. (19.01.2014)

Lyrické a poetické filmy veľmi nemusím. Hlavne preto, že pre mňa je dôležité, aby mal film dej a niekam sa posúval. Toto bolo dosť ťažké na pozeranie, trvalo mi to 3 hodiny, pretože som si zámerne robil prestávky, aby som to zvládol. Takmer nič sa tam nedeje, poväčšine len spieva, čo mi tiež veľmi nerezalo. Oceniť však musím réžiu a kameru, ktorá bola veľmi živá a hľadala si netradičné uhly snímania (hlavne od zeme). Na to, že film má 50 rokov, tak to bolo originálne a netradične pojaté. Takže v súhrne - zaujímavo podaná nuda a žiaľ u mňa je výsledkom len priemer. (13.08.2015)

Je takmer neuveriteľné a predsa pravdivé, že som tento film videl pred päťdesiatimi rokmi. A som veľmi rád, že aj po takej dlhej dobe mu môžem ponechať pôvodných päť hviezdičiek. Ide o úplne výnimočný film, pretože všetko, k čomu by sme ho chceli prirovnať bolo nakrútené oveľa neskôr. Strhujúca hra obrazov, farieb a hudby je sama o sebe taká pútavá, že dej ju iba dopĺňa. Príroda i ľudia tvoria jeden čistý a nepoškvrnený celok. Všetko je jasné a vyprofilované, relativizácia je neznámym pojmom. Som rád, že okrem huculských koníkov som vďaka tomuto filmu spoznal aj huculských ľudí. (11.08.2015)

„Tiene zabudnutých predkov” z Karpát, so starými ľudovými legendami a zvykmi, či zrovna v tomto prípade i dvomi extrémne znepriatelenými rodinami na život i na smrť, to jest Palijčukovci a Guteňukovci, pričom Ivanko z jednej a Marička z druhej, stoja práve na tejto osudovej križovatke, čo je zároveň aj jedna z celkovo 11. kapitol, do ktorých je rozdelené toto majstrovské, poviedkové dielo režiséra Sergeja Paradžanova, nevymenujem ich ale všetky, lebo by som tým pádom vyzradil hlavnú pointu, a tak zopár predsa napokon prezradím, trebárs, aspoň každú tretiu, že musím jednoducho začať s tou úplne prvou, „Ivanko a Marička” , pretože Ivan ma jednoducho sprevádzal absolútne všetkými ostatnými, a to konkrétne až do samého záveru, čiže predtým určite zachytíte napríklad aj tieto, nadviažem, pre zmenu od konca, „Krčma, Vianoce, Samota” . V maximálne sugestívnom poňatí, áno, totiž vďaka ručnej kamere, ktorá ma presne priblížila k postavám a k prostrediu, keď dokonca jednu z nich, Ivana, sledujem počas »slasti i strasti« , čo sa neustále medzi sebou vymieňa, i keď toho «zármutku» , je o trochu viac, čo inak veľmi dobre vidieť i v otváracom zábere, ako padá strom... Jeden z najlepších ukrajinských snímkov všetkých čias, ak nie najlepší !? (04.12.2020)

Lyrické, poetické filmy nikdy nebyly úplně pro mě, proto jsem se Stínů zapomenutých předků bála, i když vím, že Paradžanov patří do zlatého fondu kinematografie. Život na Ukrajině je ukázán se vší pečlivostí a svědomitostí, ač nejsme svědky nějakého kontinuálního příběhu, ale spíše několika epizod, uděláme si hezkou představu o tamějším údělu i folklóru. Dýchne na nás krutost přírody a chudoby, ale i láska. Oceňuji také formu - hra s barvou, kamerou, to vše je velice zajímavé. Jenže přese všechno mě, podle očekávání, tento film nestrhnul. Ne že bych se úplně nudila, ne že bych byla zklamaná, ale není to můj šálek čaje. (19.02.2013)