Marat - Sade

Nemám ty školní poučky moc ráda, ale jedna taková fráze, která praví, že je "zábavnější o filmu číst / diskutovat / nebo se ho učit, než se na něj dívat" na Marata se Sadem zcela jistě platí bezvýhradně. Neb je to otravnost velkolepá a dráždivá nikoli formou a aktuálním apelem a paralelou s dneškem. CineFest 2018, ozvěny. (28.05.2018)

"Všichni jsme normální a chceme svobodu !!" Nenapadá mě žádný další film, který by si poradil s předobrazem v divadelní hře tak mistrovským způsobem, jako se to právě zde povedlo Britu Peteru Brookovi.. Doslova skvostně zahrané, famózně zrežírované !! Jedinečné !! Znepokojivý a v několika vrstvách dramatický Přelet nad Maratovým hnízdem.. (12.11.2015)

Na „filmu“, který je navzdory několika adaptačním nápadům stále především jevištní inscenací, zaujmou nejvíc filozofické disputace obou titulních postav, zejména nad pojmem svobody. Jako film nemůže fungovat už kvůli velké trhlině mezi postavami a herci – zatímco film vyžaduje totální splynutí obou, Brook svou „inscenaci ve filmu“ odcizuje obsazením postav francouzské revoluce tu klimbajícími, tu slintajícími, každopádně nespolehlivými chovanci blázince. Ti sami jsou zároveň postavami: i tady je ale emocionální potenciál spojení role a herce neutralizován anonymními, totálně zpovrchnělými identitami chovanců [jsou to "zvířata" zbavená individuálních rysů, reagující na primární pudové podněty]. Slepá ulička světové kinematografie. (05.08.2006)

Theatrum mundi promlouvající zpoza železných mříží, zneklidňující síla idejí a činů postav, které svou konsekventní nekompromisností vždy otřásají světem polovičatých konformistů, kteří se je snaží uzamknout v blázincích či dějinách. Dá se stavět na vyřčeném rozdílu mezi ústřední dvojicí, ale zajímavější je hledat jejich neverbalizované totožnosti - jejich dvojaká nenávist i podřízení se přírodě, přírodě chápané očima 18. století, v níž se měly nacházet zákony a přirozená práva, na nichž měl stát každý příští svobodný a šťastný svět. Sade jako ten, kdo nenávidí přírodu pro její lhostejnou všemocnost, a právě pro její moc, před níž není úniku, se jí podřizuje v hledání její největší jistoty: rozkoší těla. Proti němu Marat, který se rozhodl realizovat zákony přirozené rovnosti a svobody i s použitím násilí a prostředků, jejichž asketismus, přísnost a strohost popírají samu přírodu - snaží se tedy přírodě uniknout, aby jí stvrdil: v obou případech příroda a její zničující síla triumfuje nad strnulostí světa na té "správné" straně mříží, jež si své vlastní mříže v životě, společnosti a politice ani neuvědomuje. /// Nevím, co někteří diváci od zfilmované divadelní inscenace očekávají, ale zde jsou přepis hry i herecké výkony skvělé, navíc je film doplněn kvalitní kamerou, dodávající kinematografickou nadhodnotu, nedosažitelnou v divadle. (11.09.2015)

Přesná definice šílenosti lidského konání, bez ohledu na století. Sehraná pod dohledem a za mříží, plná přetěžkých monologů, teatrálně a groteskním způsobem vypráví o tragickém světě před mříží, o nutnosti a marnosti revoluce, osobní i společenské, o znovu a znovu nabyté svobodě, jež má pro každého zcela jinou podobu, ale pokaždé narazí na vysokou zeď, o chaosu, utrpení, bolesti a neustále činorodé smrti, o nás normálních, kteří se přetvařujeme a JE nazýváme blázny, film o nejhorších lidských pudech a jejich vítězství...všichni přece chtějí z klece ven. A já? U druhého zhlédnutí se chci nechat bičovat ženskými vlasy, potom snad připíšu něco smysluplnějšího... (20.04.2020)