Pověsť plamennych let

1/10 Jeden z neprebernych sovetskych valecnych filmu s dlouhymi umelckymi zabery na krajinu podbarvenou dramatickou hudbou a zasnenym lyrickym kometarem ucinkujicich postav prozivajici realne i snove sekvence. Vsechno se to nese ve stejnem duchu - herci deklamuji sve texty s gesty a dikci jako na divadelni scene a mnoho zaberu je nasnimanych v poloseru, ktere umoznilo usetrene penize pouzit pro letecke prelety nad frontovou linii. Snimek vychazi z posvatnych tradic sovetu - historie naroda - prednaska ve skole, jeho narodni zvyky - vojenska svatba a samozrejmou touhu vsech obyvatel obetovat se pro matku Rus. Hrdinove jsou schematicti - nemci zpupni, soveti hrdinsti v jakekoliv situaci - nemocnice, soud (24.02.2008)

Mám ráda sovětské válečné filmy, ale tento se skutečně nepovedl. Již v úvodu mi poprvé vytryskly slzy, žel nikoliv dojetí, ale smíchu, když nad bojištěm plným trosek recitoval voják v nažehlené uniformě s patosem, který by se dal krájet, verše. Následuje několik záběrů vojenského cvičení s přídavkem dýmu, který snad má milosrdně překrýt značné nedostatky. A scéna ze školy? To už je kapitola sama pro sebe. Tento film lze uznat pouze jako velmi povedenou parodii. Za jediný světlý moment bych mohla považovat vojenskou svatbu s kratičkým momentem, kdy sbor zpívá Svatou válku. (04.05.2011)

Zlatá Palma - výběr (25.08.2006)

Po smrti svého svého manžela Alexandra Dovženka se ujala jeho scénářů a námětů jeho žena a dlouholetá režisérská spolupracovnice Julie Solnceva. Pověst plamennnych let navazuje na dva Dovženkovy umělecké dokumenty o osvobození Ukrajiny (a svým pojetím je zasazen do období válečného, kdy by byl natočen nebýt ždanovské kulturní politiky), stejně tak na panteismus autorův, spojený s mytologickým pojetí práce zemědělců jako věčné hodnoty (viz jeho nejslavnějí film Země), kterou ani válka neuhasí. V tom navazuje na řeckou kulturu (bohyně Deméter, patetická recitace - ujal se jí Sergej Bondačuk). Válečný (a zcela oprávněný) bojovný patos (voják v začátku filmu je mrtvý, jde o jeho pomník - ten se objevuje ve filmu ještě jednou, přesto mrtvý - symbolický - Ivan Orjuk neumírá a jeho práce žije dál) je vyvažován poetickou stylizací rozkvetlé a nacisty nezničitelné Ukrajiny (je tedy omyl, pokus se někdo domnívá, že jde o Rusko, Dovženko byl jednoznačně spojen se svou rodnou zemí). Výtvarná stránka filmu, v níž v první fází v nejhorších letech nacistické okupace vidíme jen oheň (v souladu s názvem filmu) a zmar, vytváří snad nejpoetičtější (Dovženko byl i básnický mistr slova) zobrazení druhé světové války, jaké lze vidět. (16.07.2011)

Jo, jo, je to tak, jak píše YURAyura, valná většina filmu je v pološeru až potmě. Šerosvit a temnosvit tu slavil svůj triumf, takže příznivci da Vinciho sfumata až Caravaggiova tenebrismu si přijdou bezesporu na své. :-) (25.02.2009)