Vadí nevadí

Zvláštní film, který poměrně rychle střídá polohy a výtvarné pojetí. Děj je z počátku příjemně natočenou dětskou pohádkou, po přechodu do dospělosti hlavních hrdinů začne být čím dál více psychologickým dramatem se znepokojujícími podtóny, které se naplno rozvinou v silném závěru. Vyzdvihnout je třeba i herce, především Marion zde předvádí asi nejlepší výkon, co jsem měl zatím možnost vidět. 80 % (02.05.2012)

Na tenhle film jsme se díval tak trochu z povinnosti. Doporučil mi ho můj filmový „bratr ve zbrani“ a guru v jedné osobě. Nakonec jsme se k němu dostal a překvapivě toho nelituji. :-) Není to vůbec špatné. Život obou hlavních hrdinů ovládla dětská hra, která jim nedá spát. Oba dva pohltila a prostoupila jejich realitou běžného života. Sami už neví, co je skutečné a co jen „hrané“ v jejich společném vztahu. Zejména scéna v restauraci byla v tomto ohledu opravdu krutá. Nakonec se ale vše v dobré obrátí, nebo ne? Podle mého mínění vyznívá závěr dost rozporuplně. Sice zničili oba dva hrdinové životy těch, kteří je milují a žijí s nimi, ale našli konečně cestu k sobě navzájem. Tohle pak bylo zřejmě naplnění jejich života, kdy už přestalo ostatní kole nich mít smysl. Byla to pravá láska? Pokud ano je dovoleno zradit svět a blízké pro to, co milujeme? Tento moment, na konci filmu v dešti před nemocnicí, kde se setkají oba páry, je pro mě ten nejsilnější okamžikem celého příběhu. Toto morální dilema je podle mě to nejzajímavější pro diváka. No jestli se to tak dá říct. :-) Doporučuji si případným zájemcům přečíst Evžena Oněgina, kde dochází k podobné situaci jako před nemocnicí. Podobný problém se zde řeší jiným způsobem. (27.01.2008)

Barevný, kouzelný, úžasný, krásný, nádherný, omračující, originální, neodolatelný, nedostižný, mohl bych vyjmenovávat další adjektiva vážící se k Jeux d´enfants. Od začátku do konce byla má duše něžně hlazena veselým, rošťáckým dováděním dívky a chlapce, mladé ženy a mladého muže, dvou dospěláků...Režisér nemohl vybrat lepší obsazení než současný pár i v soukromí Canet-Cotillard. Mezi nimi ta kouzelná láskyplná alchymie funguje na sto deset procent. A ústřední písnička taky nemohla být zvolena jinak. Film, který dodá dobrou náladu, pozitivní energii a chuť si zablbnout. Škarohlídům, cynikům a pesimistům nedoporučuji. (19.07.2009)

Tento príbeh,a hlavne spracovanie je senzačné. Nechcem zabudnúť na tú strhujúcu scénu keď Julien uniká pred políciou a hlavou mu prebleskujú všetky veci, ktoré nestoja za nič v porovnaní so vzrušením, ktoré mu prináša Sofia. Milujem tú sekvenciu filmu. Čo mohlo byť o niečo pestrejšie, to je hudba, variácií La vie en rose sme si užili až až, ale ja si prosím viac (viac inakosti, menej ružovosti? :) ). Na konci sa film vracia do začiatku - ponecháva diváckym dušiam miesto pre interpretácie spôsobom, ktorý obchádza pátos či klišé. Koniec postáv v betóne je symbolický a predstavuje "game over" a nový začiatok. Julien a Sofia prestali vymýšľať. Nevadí. Moja interpretácia. Pretože je niečo nepopierateľné na vlastný ch koncoch a od Thelmy a Louise ja príležitosť "posledného slova" neprehliadam. Thelma s Louise, tie vás v tom vyškolia, aspoň ja to budem vždy tvrdiť. (10.01.2010)

Je to chvilkama dost krutý a de fakto je to i dost pravdivý. Dá se to brát jako metafora života. Protože celý život spolu lidi hrají hry. Na začátku, v dětství, jsou ty hry ještě docela nevinný, ale jak stárneme, začínají být krutější a krutější. Všecko, celý život je vlastně jenom hra o to, co si kdo ke komu může dovolit, aniž by ho ten druhý zastavil a přiznal, že mu to vadí. (27.01.2013)