Betonová zahrada

O životě kdesi mimo čas a prostor ve vlastním soukromém vesmíru, o nevyhnutelném procesu dospívání, o vzpouzení se, o snaze zpomalit běh událostí a ustrnout, o odmítnutí odpovědnosti a snad i o ztrátě a hledání vlastní identity v subjektivně laděném vyprávění s jedním z nejlepších závěrů, jaké jsem ve filmu za poslední dobu viděl. (17.09.2014)

"Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly"...a betonem ji zalily. Docela zvrhlý film o čtyřech dětech, které se snaží na špinavém přesměstí zůstat po smrti rodičů rodinou. Nejvíc mě pobavilo, když matka promlouvala pubertálnímu synovi do duše "..Nechci tě strašit, ale pokaždé, když to děláš, tělo spotřebuje litr krve, aby se to obnovilo." :-D Film vrcholí incestem bratra a sestry. Nedivil bych se, kdyby Ian McEwan byl uchyl. Nicméně zajímavý zážitek. (25.02.2007)

Vnímám tento snímek poněkud rozporuplně. Uznávám, že je krásně natočený, při některých záběrech se mi tajil dech úžasem, a výkon Charlotte Gainsbourg rozhodně za pozornost stojí, stejně tak jako Andrew Robertson ve své přirozené pubertálnosti. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že snaha tvůrců překvapit (možná šokovat, vím já?) u mě plynule přešla do úporného znechucení. Rozdíl mezi otevřeností/upřímností a zvráceností/úchylností vidím poměrně dost nesmlouvavě. Skládka zůstane skládkou a beton betonem.. (19.07.2019)

Opravdu velmi zvláštní, rozsahem spíše jen drobné, nenápadné, ale myšlenkovou hloubkou pozoruhodné dílo, s pečlivě v detailech propracovanou obrazovou i dějovou symbolikou, jež v sobě ukrývá množství až tajemných sdělení, odvíjející se ve velmi pomalém, až unaveně malátném tempu, v rodinném domě, úplně odloučeném od zpustlého okolí městské periferie vysokou betonovou zdí, jako v nějaké podivné laboratoři, kde postupně osiří po náhlé smrti otce a po čase i nemocné matky čtyři sourozenci, v domě však chtějí zůstat společně dál a tak pro okolí předstírají jakoby žili stále pod rodičovským dozorem, uvnitř již ale úplně volně a osvobození od rodiči vytvořeného řádu a pravidel, je teď už jen na nich čtyřech, jak budou až do neodvratného momentu prozrazení s takto nabytou svobodou zacházet, co si sami a co vzájemně k sobě dovolí, co dříve odepřeného si vyzkouší, jaká tabu se odváží překročit, vskutku nádherný, citlivý, i když smutný, až morbidně ponurý příběh. Zajímavý komentář: Fridecka (25.11.2012)

Je těžké hlouběji posuzovat dílo, natočené podle literární předlohy, která mi je známa výlučně z třetí ruky. Mikrosonda do hloubi domu na periférii, obraz rodinného prostředí, které se uzavírá samo do sebe a usiluje o maximální řekněme hodnotovou autarkii, je sama o sobě zajímavým tématem. Příběh dospívání vydaného napospas sobě samému, čas, který přestává uplývat, plynout, to je ještě větší autorská sonda. Z tohoto hlediska lze mluvit o umělecké výzvě, jejíž působivost i pro hodně poučeného diváka významně oslabuje právě ona zcela ze všeho vyvázaná atomičnost, do níž jen tu a tam proniká vnější svět jako příležitostný závan čehosi cizího a pro sourozenecké obyvatele domu nežádoucího. Je jasné, že toto zastavení je dočasné a je otázkou, nakolik a co vlastně může změnit. Pokud něco z této ponuré sondy cítím, je to touha po pohlazení, lásce, bezbrannost zrazené bezradné a tápající dětské ruky, jak ji naznačují závěrečné obrazy ZAHRADY. (15.10.2009)