Betonová zahrada

Po smrti svého otce zůstanou Jack, Julie, Sue a Tommy pouze s nemocnou matkou. Když se i její dny nachýlí, rozhodnou se děti její smrt nikomu neoznámit, aby nebyly umístěny do sirotčince či podobného zařízení. Jak se ale dokáží vyrovnat se ztrátou obou rodičů, přicházející puberty a celkového pocitu viny ... Kdysi jsem četl knihu Iana McEwana, aniž bych měl tušení, že dle ní byl natočený i film. Kniha mne vcelku zaujala, i když se mi zdála trochu "bez konce", a tak jsem byl zvědavý, jak si s touto situací poradí filmaři. Díky tomu, že se Andrew Birkin hodně striktně držel předlohy (aspoň jak si pamatuji), tak bohužel skončil se stejným problémem - film působí trochu nedokončeně. Závěrečné titulky přicházejí trochu nečekaně po jedné ze silných scén, aniž by film (obdobně jako knižní předloha) cokoliv vysvětlil. Chápu ale, že to není Birkinova vina - předloha je předloha. Rozhodně ale musím pochválit herecké obsazení, kterému vévodí Charlotte Gainsbourg a práci s kamerou, horko a dusno z obrazovky přímo sálá (a není to tím, že je to plasmová tv :) ) (02.03.2012)

Snímek dokážu pobrat jen tako podivný hypnotický sen, který by se ale jistě, a často i v bdělém stavu, mohl honit hlavou nejednomu puberťákovi - nedokážu příběh vnímat s větším než jen malým množstvím příměsu reality, protože pak bych to, co z toho nakonec vyleze, musel považovat buď za čirou provokaci anebo za návrat k původním surrealistickým ideálům (což je vlastně pomalu to samé) :-D (19.01.2009)

Poetický pohled, který zpracovává velmi zajímavé téma, se může mnohým zdát hodně provokativní, ale myslím si, že po zhlédnutí celého filmu vám bude naopak vyústění celé situace připadat jako jediné možné. To, jak film zobrazuje prostředí příběhu, hodně vypovídá i o celé atmosféře, protože ta je opravdu dusná, tíživá a ponurá. Jedinými možnostmi úniku z této šedi, pak je pro děti matčin sarkofág nebo jejich vnitřní svět a touhy. Závěrečná scéna pak už je jen nevyhnutelným vyústěním touhy nejstarších dětí po blízkosti a lásce. Film si s knižní předlohou v ničem nezadá, i když obě díla mají trochu odlišný charakter, byť se příliš neliší. Výkon Charlotte Gainsbourg je brilantní (já pořád říkám, že na ní něco je... a tady se z ní stává opravdový magnet všech mých smyslů), ale ani ostatní herci nezaostávají. Tou závěrečnou korunou už pak je hudba a povedená kamera. (27.04.2010)

Možno o čosi menej temné ako literárna predloha - a práve preto citlivejšie, pretože skúmanie hraníc detskej nevinnosti /obklopenej studeným, zlým svetom dospelých/ tu víťazí nad všadeprítomnoou morbídnosťou a zmarom. P. S. Škoda preškoda, že autor predlohy, Ian McEwan sa po Betónovej záhrade a Pohostinnosti cudzincov preklopil z polohy chirurga temných stránok duše do pozície mondénneho psychoanalytika. (18.12.2006)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)