Betonová zahrada

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)

Vnímám tento snímek poněkud rozporuplně. Uznávám, že je krásně natočený, při některých záběrech se mi tajil dech úžasem, a výkon Charlotte Gainsbourg rozhodně za pozornost stojí, stejně tak jako Andrew Robertson ve své přirozené pubertálnosti. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že snaha tvůrců překvapit (možná šokovat, vím já?) u mě plynule přešla do úporného znechucení. Rozdíl mezi otevřeností/upřímností a zvráceností/úchylností vidím poměrně dost nesmlouvavě. Skládka zůstane skládkou a beton betonem.. (19.07.2019)

Nevšední zážitek pro všední dny. Téma odzizení, hledání integrity a vlastního já u "nedosocializovaných" mladých lidí pluje na filmové vlně smutku, samoty a bezvýchodné strnulosti. Osiřeni jako ztráta pout i zodpovednosti, jako osvobozeni ale i ztrata vedeni, cile a smysluplnosti. Kniha sice zvýrazňuje vnitřní pnutí postav a srozumitelněji rozvíjí další témata (postindustrialní izolace, betonový hrob jako životodárné tajemství i památka, přežívání bez vzorů, sexualní puzení obrácené dovnitř "rodiny"), i tak se ale podařilo látku převést na plátno přinejmenším dost dobře. (28.01.2009)

Možno o čosi menej temné ako literárna predloha - a práve preto citlivejšie, pretože skúmanie hraníc detskej nevinnosti /obklopenej studeným, zlým svetom dospelých/ tu víťazí nad všadeprítomnoou morbídnosťou a zmarom. P. S. Škoda preškoda, že autor predlohy, Ian McEwan sa po Betónovej záhrade a Pohostinnosti cudzincov preklopil z polohy chirurga temných stránok duše do pozície mondénneho psychoanalytika. (18.12.2006)

Po smrti svého otce zůstanou Jack, Julie, Sue a Tommy pouze s nemocnou matkou. Když se i její dny nachýlí, rozhodnou se děti její smrt nikomu neoznámit, aby nebyly umístěny do sirotčince či podobného zařízení. Jak se ale dokáží vyrovnat se ztrátou obou rodičů, přicházející puberty a celkového pocitu viny ... Kdysi jsem četl knihu Iana McEwana, aniž bych měl tušení, že dle ní byl natočený i film. Kniha mne vcelku zaujala, i když se mi zdála trochu "bez konce", a tak jsem byl zvědavý, jak si s touto situací poradí filmaři. Díky tomu, že se Andrew Birkin hodně striktně držel předlohy (aspoň jak si pamatuji), tak bohužel skončil se stejným problémem - film působí trochu nedokončeně. Závěrečné titulky přicházejí trochu nečekaně po jedné ze silných scén, aniž by film (obdobně jako knižní předloha) cokoliv vysvětlil. Chápu ale, že to není Birkinova vina - předloha je předloha. Rozhodně ale musím pochválit herecké obsazení, kterému vévodí Charlotte Gainsbourg a práci s kamerou, horko a dusno z obrazovky přímo sálá (a není to tím, že je to plasmová tv :) ) (02.03.2012)