Betonová zahrada

Snímek dokážu pobrat jen tako podivný hypnotický sen, který by se ale jistě, a často i v bdělém stavu, mohl honit hlavou nejednomu puberťákovi - nedokážu příběh vnímat s větším než jen malým množstvím příměsu reality, protože pak bych to, co z toho nakonec vyleze, musel považovat buď za čirou provokaci anebo za návrat k původním surrealistickým ideálům (což je vlastně pomalu to samé) :-D (19.01.2009)

Bezprostředně po shlédnutí nemám slov. Přestože jsem již o tomto snímku hodně slyšela, dokonale mě šokoval. Osudy dětí, z nichž každé si nese svou bolest a své tajemství, podivná láska bratra a sestry, mladší bratr hrající si na holku a děvče píšící dopisy své mrtvé matce. Již ze samotného námětu opravdu zamrazí. A když se k tomu připočte zvláštní zastřená atmosféra jednotlivých obrazů a tajemného hudebního doprovodu, věřte, že na tento snímek nedokážete zapomenout... (27.03.2008)

Je až zarážajúce, ako sú si kniha a film podobné, a ako rozdielne na mňa pôsobili. Kniha nenudí. Všetká ta šeď a špinavé riady pôsobia inak, keď si ich len predstavujete, rovnako ako ticho, truchlenie a ničnerobenie. S výnimkou jednej slnečnej scény je ten akoby bez farby. A v knihe hlavne od začiatku nie je jasné, ako dopadne. Asi som prehnane kritický, konieckoncov, je to moja najobľúbenejšia. Inak chválim výber hercov, aj (trochu pozmenený) záver. Ja som si hlavnú ženskú postavu predstavoval ako Kelly McDonald, Charlotte je taká divne asexuálna. Ani neviem prečo to zmieňujem. Ps: Nedávno som tu na ČSFD spomínal moju hudobnú topku, tak prečo si nedať aj knižnú? Moja top 1 je Sexus Henryho Millera, nasledovaný McEwanovou Betónovou záhradou a knihami Podzemníci a Maggie Cassidyová od Jacka Kerouaca. Beatnikov všeobecne môžem. Ďalej je to asi Peter Høeg, Vladimír Nabokov, Stefan Zweig, Umberto Eco. V puberte som hodne čítal Nicka Hornbyho, dnes už by som medzi moje naj zaradil iba Všetky moje lásky. Poéziu moc nečítam, ale mám rád Sylviu Plath a Williama Blakea. Z komiksov Julie Maroh, Alan Moore a Reinhard Kleist. Škoda, že nemám viac času. (09.04.2019)

"Holky můžou nosit džíny, krátké vlasy, košile a pohorky, protože bejt kluk je v pořádku. Když ale kluk vypadá jako holka, je to ponižující, protože si myslíte, že bejt holka je ponižující." Když jsem viděl film poprvé (ještě před četbou knihy) málem mě to vystřelilo z křesla a ihned se stal jedním z mých nejoblíbenějších. Když se ke mně dostala kniha, otevíral jsem jí trochu s rozpaky, zda-li náhodou neotřese mou oblibou filmu. Naštěstí se tak nestalo. Číst příběh je samozřejmě lepší, než se na něj dívat, ale kniha i film jsou obojí mistrovské kousky. Vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe samotných mladých osiřelých "dětí", jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo - rodinu. A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu šokujícímu, incestu. Tento motiv se totiž v příběhu dá (a nebo vůbec nemusí!) vyložit mnoha způsoby a i příběh samotný se dá vyložit (nebo opět vůbec nemusí) např. i jako kritika svazujících rodinných a morálních pout. Protože vezmeme-li rodinu dogmativně, konzervativně jako neotřesitelný status, znamená to co? Táta, máma, dítě (pes) a fakt, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky. Nebo fakt, že když se začnou hormony bouřit hledá se tam, kde je to nejblíže. To už musí člověk posoudit sám. Strašně se mi líbila dějová linie nejmladšího syna, který se sám hledá a občas se obleče do ženských šatů. Skvělý styl vyprávění, skvělá kamery, fakt výborné herecké výkony všech zúčastněných (mezi Jackem a Julie to již od samého začátku jiskří tak, že jsem se obával, že mi shoří DVD přehrávač i s televizí!). Nejen jedna z nejlepších knih, co jsem četl, ale i jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl. Jen mě strašně mrzí, že si do oblíbených filmů nemůžu dát jedenáct položek, tenhle by tam seděl jak prdel na hrnec. (25.03.2012)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné literární předlohy Iana McEwana. Betonovou zahradu jsem viděl poprvé před lety na střední škole, kde jsme tento film z různých úhlů rozebírali - námětů k přemýšlení poskytuje požehnaně. Osobně mě tam nejvíc baví ta jemná psychologie 4 sourozenců, kteří si bizarním způsobem rekonstruují novou rodinu, aby překonali trauma z nedávného úmrtí obou rodičů. Ian McEwan v tomto smyslu potvrzuje domněnku, že každá rodina představuje určitý živý organismus, v němž má každý člen obsazenu svoji niku, a do jisté míry lze s těmito rolemi hýbat a nově obsazovat. Birkinův snímek - až na pár nepodstatných detailů věrně se držící literární předlohy - tak diváka konfrontuje s nekonvenčním světem nedospělců, kteří ve způsobu vlastní kompenzace života v emočně deprimujícím prostředí prokážou pozoruhodnou vitalitu a sourozeneckou soudržnost, kterou příchozí outsider nemá šanci prolomit (postava Juliina přítele Dereka). Závěr snímku vyznívá nejednoznačně - dvojice sourozenců prostřednictvím incestního spojení stojí na prahu dospělosti a zaujímá uvolněné niky svých rodičů. Současně je jejich moment sexuální iniciace narušen modrým světlem policejních majáků, a příchod vetřelců hrozících narušit rodinnou idylku je již na spadnutí. Betonová zahrada tak představuje umělecky působivé podobenství o síle sourozenecké lásky o nelehkém období nástupu dospělosti, která zde přichází v incestním svazku, jen pár metrů od mrtvé matky - velkolepé vítězství Erota nad Thanatem! (Tatáž myšlenka mi mimochodem bleskne hlavou při každém pohledu na falickou zpupnost Žižkovského vysílače, v jehož základech stojí židovský hřbitov). Ostatně celý ten film je velmi plodnou půdou pro diváka obeznámeného s psychoanalýzou a Freudovým učením - za všechny stojí zmínit třeba scéna, v níž Jack dosahuje orgasmu (a v knize i první ejakulace) v koupelně, zatímco jeho otec v tu samou chvíli umírá na srdeční příhodu - symboličtější znázornění překonání Oidipova komplexu aby pohledal. Betonová zahrada je báječný film, a to třeba už jen pro možnost vidět v něm mladičkou Charlotte Gainsbourg, před všemi těmi Antikristy, Melancholiemi, apod. Mám ji čím dám tím radši, a tenhle film taky. (22.07.2012)