Dobrodružství barona Prášila

Po velmi překvapivém začátku následují jednotlivé příběhy barona Münchhausena. Od hravého Ruska přes erotický Istanbul do tajemných Benátek. Tyto příběhy jsou vyprávěny velmi rozverně, nechybí dvojsmyslné dialogy, ba dokonce i polonahé dívky. Jsou zde také pěkné nápady, ať už vtípek s obrazem u Cagliostra nebo hodiny na sultánově dvoře. Od Benátek se film stává velice melancholickým, scéna na Měsíci je doslova smutná a závěr není z rodu happyendů. Spíše naopak. Film má krásnou výpravu a barevná kamera mu sluší. Hans Albers hraje svého barona nikoli jako fanfarona, spíše jako hledače něčeho významného. Jeho přerod v muže unaveného, ale bez možnosti odpočinku, je věrohodný. (29.03.2013)

„Osud nám štěstí nedaruje, jen půjčuje. Úrok je někdy příliš vysoký.“ Tak úplně jízlivý být nechci a nebudu tady hlásat, že i Münchhausen měl ekonomickou spoluvinu na prohře Říše, nicméně financování přesně takových de facto zbytečných filmů v době války příliš nechápu. I když nutno hned dodat, že tenhle snímek ani zdaleka není tupou propagandou, ačkoliv pár vcelku „nevinných“ narážek si neodpustí (zdravení, Polsko, parodování Ruska atd.). Co je na filmu nejvíc výrazné (a ještě aby nebylo, když se do toho narvalo tolik peněz) je výpravnost, která na diváka křičí z každého záběru. Ta je doprovázena docela kvalitní technickou stránkou filmu, přičemž pár triků mě mile překvapilo (třeba šaty se vzteklinou). Čímž zároveň narážím na slušnou nápaditost tvůrců, ať už šlo o kukaččí souboj, „hodiny“ či prostředí měsíce, fantazii se meze nekladly. Tím ale s výčtem kladů končím. Pravda, ještě se našlo pár úsměvných míst, ale jinak byl tento film téměř zcela bez humoru. A co hůř, byl opravdu hodně nudný, čemuž přispěly i mdlé postavy, nehledě na to, že hlavnímu děvk…pardon, hrdinovi jsem necítil nejmenší potřebu fandit (spíš mi tím svým rádoby nadhledem docela dost lezl na nervy). Pokud píšu na začátku o „zbytečných filmech“, nemyslím tím, že by bylo Dobrodružství barona Prášila vyloženě špatným snímkem, jde o průměrnou záležitost, na kterou se ovšem kvůli těm pár zajímavějším nápadům ani není potřeba koukat, snad jen pro dokreslení představy o filmově tvorbě válečného Německa. „Co se dá dělat, láska přichází, láska odchází.“ – „Vůbec nic se proti tomu nedá dělat, chlapče můj.“ – „Ovšem otče, je příliš mnoho krásných žen.“ – „V tom to vězí, je to jejich vina!“ – „Ano!“ (04.05.2015)

Jistě pokus o dostižení Hollywoodu, a ne nepodařený. Výprava nádherná, doslova pohádková, čemuž napomáhá barevnost. Některé scény okouzlující, zvláště ty z Benátek. Triky na svou dobu hodně dobré. Samy příhody barona Prášila mají jistý švih, který jim hodně dodává Hans Albers. Je zde nádherně tajemně spiklenecký Cagliostro, překvapující erotické pasáže. Snad jen ten posmutnělý konec by u barona Prášila jeden nečekal. Slabší je ten soudobý (soudobý v r. 1943) rámec, který jednotlivé příhody spojuje. Stejně je překvapující, že v té době vznikl v Německu film snad vůbec nezasažený nacistickou ideologií. (31.10.2015)

Človek, ktorý oplýva fantáziou, robí svet bohatším, ako by povedal hlavný hrdina tohto filmu baron Hieronymus. Takto vyzeral dobový trikový "blockbuster". Maľované kulisy, zmenšené makety stavieb, hromada kostýmov a "zemanovské" kamerové triky. Baron je muž v najlepší rokoch, z ktorého sú roztopené ženy napriek storočiami a každá by najradšej hneď skočila do jeho postele, šarmantný dobrodruh, ktorý jedným dychom zmení smer plavby plachetnice, a ktorý hrdo konštatuje ako rozosial semeno po celom svete. S istou miernou nadsázky to možno označiť ako parochňové meštiacké sexploatation. Podobne genderovo nekorektný film by bolo napríklad dnes nemožné natočiť. Let na guli je čisté guilty pleasure a niektoré gagy ako napríklad besné kabáty posúvajú film do kategórie surealistickej grotesky. Na tomto diele sa dá dobre ilustrovať vývoj naratívnych foriem. Ešte v štyridsiatych rokoch minimálne v Európe nebol klasický archplot vôbec normou. Toto je epizodické pitoreskné rozprávanie s prímesou spomínanej surealistickej hravosti slúžiace na exploatáciu zrejme špičky vtedajších eskamotérskych kinematografických kusov (zrýchlené zábery, dvojexpozície, stoptriky, maskovanie). (28.05.2015)

Pozrime sa na to zo začiatku z retrospektívy. Mélièsov prednes je prípad sám o sebe, je to proste nemý kraťas využívajúci vtedajšie trikové nápady, verzia od Zemana je vizuálne superštýlovou ´´verneovkou´´ s neopakovateľným feelingom, no a Gilliamov Prášil je megalomanský, veľkorozpočtový behemoth, ktorý sa stal legendou už počas samotného natáčania. Tento ( pardon za výraz, ale je to historický fakt ) ´´Nazi´´ Barón sa najviac prikláňa k posledne menovanému prepisu, ale len svojou výpravnosťou a neudržateľným rozpočtom. Tento pohľad ríšskeho ministra propagandy na filmové umenie, akosi zabudol na to, že pohyblivé obrázky by mali hlavne baviť a nie nudiť. Po remeselnej stránke superlatívne, po tej pocitovej...nič moc. (30.10.2018)