Piano

Audiovizuálně podmanivý film, s překrásnými obrazy a s čarokrásnou klavírní hudbou, ze starého dobrého 19.století, ze starých dobrých koloniálních časů britského impéria. Po jeho skončení jsem měl výjimečně blažený pocit. Je to taky hodně o hercích, respektive o hereckých výkonech a musím říct, že všichni tři hlavní představitelé své role zahráli prvotřídně. Z postavy Harveyho Keitela se vyklube kladný a v jádru něžný samorost, ačkoliv zprvu ve mně vzbuzoval spíš negativní pocity, oproti tomu Sam Neil se projeví jako tyranský omezenec (což mi bylo jasné hned) a to mě uspokojilo, protože tenhle herec je mi strašně nesympatický. A Holly Hunter zahrála emocemi přetékající němou ženu naprosto parádně a nezapomenutelně, viděl jsem ji v tomhle filmu poprvé a měl jsem za to, že je to opravdu nějaká (hlucho)němá herečka. (25.02.2013)

Přestože je tento film oděn do překrásného hudebního kostýmu, ozdoben desítkami esteticky bezchybných záběrů a geniálně zahrán, nedaří se mu zakrýt plytkost celého příběhu. Snímek je potěchou pro oči, uši ale již ne tolik pro mozek. Pod vší tou krásou a oduševnělostí se zkrývá obyčejný příběh milostného trojúhelníku, ale žádné velké drama. V závěru jsem se neubránil dojmu, že je film valstně o ničem. Nebo možná o něčem so umí vnímat pouze ženy? Nicméně kamera je tak moc krásná, hudba dojemná a Holly Hunter bezchybná, že se daří tyto nedostatky maskovat. (04.08.2008)

Hned prolog naznačí, v čem je síla příběhu: v hlavních hrdinech, především v sepjetí Ady s pianem, a v záběrech na přírodní živly. Efektní mozaika nápaditých pohledů (pod pianem, shora na piano) a scén (svatební foto doprovázené povídáním Flory; divadelní nácvik s maketou sekery; stopy na pláži) vycházejících z každodenního života hrdinky, která poznává nové prostředí, mě nenudila, ale zaujala svou přirozeností, i když ta byla většinou syrová. Trojúhelník, respektive čtyřúhelník (počítáme-li Floru) nabízí celou škálu odpovědí na partnerské vztahy. Adě stačí pohled očí, aby řekla, co cítí. Kde není zvuk, je hluboké ticho. Působivá hudebněobrazová filmová ukolébavka. (07.11.2009)

Otevřená sexualita, voyerismus, fetišismus. Emancipace. Nespoutaná, krutá, krásná příroda. Naturalismus. Odpoutaní, živelní Maorové konzumovaní kolonizátory. Asimilace. Nudní, bigotní, fádní přistěhovalci. Konzervatismus. Vášnivá, bouřlivá, maximálně emoční, komunikativní hudba. Komplikovaně malé, větší i velké vzdory hrdninky, hrdinů. Všespojující objekt, stojící ve středu dění, skrz nějž jsou prosévány emoce, reakce i akce. Kdykoliv Piano vidím, přemýšlím jak správně definovat, v čem je tak vynikající, tak jedinečné, pominu-li spojení obrazu, hudby a přesného herectví. Je to však nelehký úkol, protože Piano je komplikovaně zašifrované, v tolika rovinách a vrstvách, že to vydá na mnoha-stránkové studie odborníků. P.S. Mám velmi živé vzpomínky na moje první setkání s Jane Campion, někdy koncem devadesátých let proprala tento skvost do sobotního prime-timu ČT1, což byl pro mne vskutku dlouhotrvající zážitek. (11.01.2003)

V životě každého z nás je kus prázdnoty. Někteří lidé ji vyplňují uměním, jiní se o to snaží Bohem a další třeba studiem. Pro mě to byly vždycky drogy. Pro Jane Campion to byla hudba. Navzdory přemlouvání mě ale film nepřemluvil, což může značit dvojí – film je špatně zhotovený (přece jen Campion od té doby nic kloudného nenatočila), nebo mi něco uniklo a uniká. (08.06.2008)