Piano

Výjimečné drama, které mi trochu změnilo život. Zní to možná pateticky, ale je to pravda. Holly Hunter umí mluvit očima, Harvey bojuje marně sám se sebou, prolínání utrpení a štěstí tu je naprosto viditelné. Do toho drsná příroda Nového Zélandu a hlavně ohlušující hudba Michaela Nymana, která se stala mou nejoblíbenější a zatím ji nic nepřekonalo. Je potřeba vidět tento film, aby člověk mohl hodnotit jiné :-). (07.05.2010)

Film, který chce být moc krásný, ale ve výsledku pro mě zůstává opravdu krásnou jen hudba Michaela Nymana. Ale je to zvláštní. Zatím vždy, když jsem si zamiloval soundtrack před zhlédnutím samotného filmu, byl jsem nakonec i se samotným filmem velmi spokojen (Barbar Conan, Omen, Amélie nebo Hodný zlý a ošklivý). Teď to neplatí. Zde jsem nedokázal překlenout naprostý nezájem (z mé strany) o nepříjemné hlavní postavy, námět, který mi vyloženě nesednul (i když uznávám, že v subžánru trojúhleníkových romancí se jedná o zajímavější variaci) i použití hudby mě zklamalo (přílišný výskyt hlavního tématu a kruté střihy ostatních, dle mého, zajímavějších kompozic). Milosrdné hodnocení dávám kromě hudby (která na něm má lví podíl) za scény se sekerami, sympatickou Annu Paquin a samozřejmě, jak jinak, za sexy prdelky Harveyho Keitela a Sama Neilla. (22.11.2008)

Vůči Jane Campion chovám určité předsudky... připadá mi jako feministka a ty já nemám rád. Jenže tímto snímkem mi zavřela ústa. Přivírám oči a dávám plný počet hvězd, neboť Piano má atmosféru, krásnou hudbu, zajímavé prostředí, vynikající herce, docela poutavý příběh, byť si občas říkáte, jak pitomě se postavy chovají, dále nám snímek přináší pěkné záběry kamery a občas docela depresivní náladu.. a jelikož dovede na diváka zapůsobit a vyvolat v něm určité emoce, nevidím důvod, proč nehodnotit vysoko. (10.06.2013)

Velmi citlivě zachycené drama dvou mužů a jedné ženy, které osudově spojil Nový Zéland a piano oné ženy, která skrze něj komunikuje se světem a vyjadřuje své niterní pocity... Nemohu snad nic vytknout, hudba, scenérie, herecké výkony, prostě vše, jak má u velmi dobrého snímku být. Měli by vidět všichni zamilovaní.. :-) (16.11.2011)

Piano nepatří do sorty snímků, které by vyrážely dech náhlým emociálním výbuchem. Zapadá do té početně slabší, ale o to cennější skupiny, kde pocity mistrně oscilují mezi hraničními přímkami smutku a vášně, mezi klidem a bouří, aby se tu a tam zlehka vrcholu dotkly a zase se stáhly do prostoru neklidného čehosi. Nevím, jestli je to tím, že na režisérské sesli seděla žena, ale výmluvnost některých scén je ohromná, bez potřeby komplikovaných dějových rekvizit. Stačí jeden záběr na Adin obličej, hledící za klavírního doprovodu na pláž "zdobenou" opuštěným pianem, a víme, že bez svého milovaného nástroje nedokáže pokojně žít. Baladicky rozehraný příběh se nesnaží soustředit na kontrast vznešenosti postav s nehostinností Nového Zélandu - ten slouží jen jako hezká kulisa vesmíru citu a necitu, který se rozprostírá mezi třemi hlavními postavami. Nádherná je kupříkladu scéna, kdy se již uvědomělý Stewart snaží se vší marností v lese "získat" Adu, která před obchodnickým chladem svého manžela stále dobrovolněji utíká k touze negramotného dobráka Bainese. Černobílost tu neexistuje, nikdo není vítěz, nikdo není poražený. Kdoví, jestli na tom tváří v tvář institutu člověčenství není nejlépe právě Stewart. I přes ohavný čin, spáchaný v náhlém bolestném zmaru. A ten dvojsečný konec je prostě vytoužená třešinka na dortu. Proč by piano, které je středobodným symbolem všeho, nemohlo být i finálním elementem, rozhodujícím o... moment, ono už je tak trochu na divákovi, který obrázek si dosadí na poslední místo právě dokonaného díla. Skvělé herecké výkony všech zúčastněných - malá Paquinová si odnesla oscara zaslouženě. Lokace nemohly být vybrány lépe. Všechno je tolik neučesané, tolik krásné... 10/10 (19.03.2008)