Odysseův pohled

Třetí film, co jsem viděl od tohoto režiséra, a znovu je jeho ústředním motivem cesta. Cesta životem, cesta za poznáním. Kořenů, sebe sama, krajiny s bolestnou minulostí a ještě bolestnější současností, kdy se všechny staré jizvy otevírají a spojují v jednu velikánskou ránu. Opravdu mnohovrstevnatý snímek, ve kterém se na velké ploše režisér dotýká řady témat, prolíná různé roviny (včetně snových a vzpomínkových), používá jasné i méně jasné symboly. Angelopoulův styl mi plně vyhovuje a věděl jsem, co mě čeká, takže jsem se nenudil skoro vůbec :-). Film byl navíc zvláštní přítomností H. Keitela, jehož herecký projev přesně zapadá do celkové nálady snímku. Dostal jsem od Angelopoula přesně to, co jsem čekal, plus několik (pro mě) obzvláště silných momentů navíc. Neodradí-li vás skutečnost, že film vyžaduje trochu víc, než se zabořit do křesla a natahovat ruku do kelímku s popcornem, neváhejte. PS: Znalost historie Balkánu výhodou. (07.03.2010)

Je třeba přetrpět opravdu VELMI nudnou první třetinu filmu, ve které ani ten Kaitel moc dobře nehraje a nežerete mu, že je řek, ale ty následující dvě za to stojí a Harvymu už žerete všecko a Josephsonovi taktéž. A závěr je prostě dokonalý. Je asi nutné mít trochu povědomí o historii Balkánského poloostrova a být schopný aspoň malinko jakési empatie - a velký zážitek vás nemine. Jedna pasáž trochu připomíná (či předsnamenává) Sokurovovu Ruskou archu. (16.08.2006)

Ne nepodoben Odysseovi na jeho pouti na Ithaku či režisérovi A. přihlížejícímu rozkladu a umírání na rodném Balkáně, i divák tohoto filmu musí čelit nástrahám. V první řadě manýrismům režiséra, jemuž obyčejný realismus jak se zdá páchne sprostotou. Kdo jednou zažil Angelopoulose přelomu století, ví, co ho čeká. Krajiny v mlze. Ponuré ulice měst. Zpustlá obydlí. Vyhnanství. Moře světobolu. Stárnoucí intelektuál v podání mezinárodní hvězdy tone v moři světobolu a potkává žhnoucí mladici. V přestávkách mezi dvěma tichy jevištní dialogy/monology. Zombie statistů se na pokyn neviditelného režiséra šikují do podivných útvarů. Ithaka je daleko. Záplava symbolů, nedozírné moře světobolu. Líbila se mi hudba Eleni Karaindrou, vzpomínka na Bukurešť, další odysea - kamenného(?) Lenina. Zazdálo se mi, že film sám se podobá té nesmyslně velikánské soše, modle kdysi "živé", nyní prodané nějakému eurosnobovi, vleže spoutané a plynoucí vstříc zapomnění. Roli, která se nevešla do titulků, dostal známý polský herec Wojciech Pszoniak, zatímco ještě známější český fotograf Josef Koudelka dostal příležitost během natáčení černobíle zvěčnit Angelopoulosovo úsilí. Jeho snímky lze na rozdíl od Řekova díla vřele doporučit. (03.10.2014)

Možná, že si svým hodnocením dovoluji příliš, ale nemohu lámat ani sám sebe. Přitom ani nedovedu popsat, co mi zde chybělo nebo přebývalo, něco to ale rozhodně bylo na jedné i druhé straně. Možná to byla schématičnost postav, především ženských, které působily jako přízraky z jiného světa. A ani Odyssesus tu není oním chytrým Ithačanem, který nejde Kyklopovi po uších, ale po oku, protože má jen jedno. Zpráva o konci světa na Balkáně je asi tím nejupřímnějším poselstvím. Pozn. 1: StaryMech ** kritizuje režisérův manýrismus. K tomu bych se asi mohl také připojit. (08.04.2018)

Angelopoulosova upřímnost vyrostla až do těch rozměrů, že když v roce 1995 nedostal Zlatou palmu právě za Odysseovu cestu, odešel z Cannes uražený... (získal "jen" velkou cenu poroty a cenu novinářů) Těžko říkat, jestli měl film vyhrát či ne. Co rozhodně ale mohu říct, že je to mimořádný zážitek. Zase dlouhé záběry, zase složité davové scény (ale i intimní pohledy) a tentokrát Evropa v troskách... Velké časové rozpětí, nad kterým Teho Angelopoulos uvažuje, pak křižuje napříč celým filmem. Dokonalé je, že dokáže v jednom záběru odvyprávět mnoho časových úseků a volně mezi nimi přecházet. Škoda jen toho, že nejlepší je tak prostředek filmu, na začátku a hlavně na konci je to už trochu zdlouhavé... Ale pořád je to pět hvězd, které jsou neotřesitelné. Vynikající! (14.12.2008)