Vij

(SSSR) VIY to má u nás těžké, protože naráží na řadu bariér, které jsou dány jinými kulturními návyky (příliš sovětsky specifické a temporytmicky pomalé), žánrovou nečistotou (jde o horor?, pohádku?, satiru s fantaskními prvky?) a nedostatečnou zakořeněností předobrazů filmu (jak mravoučného lidového vyprávění, tak Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod). Zato na Západě je debut Konstantina Yershova přijímán jako vůbec první sovětský horor, který je kvalitativně srovnatelný se světovými, žánrově spřízněnými díly - jak italskými gially (s esteticky vytříbenější a divákem si za pomocí užití důmyslných stylistických postupů si pohrávající MASKOU DÉMONA Maria Bavy, která taktéž vychází z Gogolovy povídky), tak produkcí studia Hammer (britské počiny jsou divácky uspokojivější, až podbízivější, berou se méně vážně a akcentují spíše to nesvětské pro divákovu potěchu). K co největšímu vychutnání proto navrhuji přistupovat ke snímku jako k realistickému, i když vzhledem k vykreslení církve dobově tendenčnímu, který je ozvláštňován žánrovou stylizací. Odpadá tak problém s tím, že se zápletka neodvíjí a postavy nejsou vykresleny dle žánrových - pohádkových či hororových - pravidel a očekávání, ačkoví se film neubrání předvídatelnosti a plochosti ve vykreslení, a to i přes přítomnost "polidšťujících" vlastností u ústředního "hrdiny" (chtíč, opilství, mamon...). Noční scény v kostele pak vyžadují přepnutí na jiný - žánrový - mód vnímání, kdy nevadí, že se věci řídí jinou logikou a triky i masky nepůsobí věrohodně. (Možná to bude dáno tím, že noční - kostelní - scény režíroval Alexandr Ptuško, který kromě pohádkově kýčovitých výjevů, jimiž se proslavil, zvládá i čirý a postupně gradovaný děs.) (22.01.2011)

Jugoslávské zpracování Gogolovy povídky z počátku devadesátých let mi přišlo hororovější a děsivější, ale ani tahle stařičká sovětská verze není bez zajímavosti. Hlavně noční scény z kostela mají i dnes co nabídnout, zvlášť ta třetí, poslední. Krásná přehlídka bájných monster, upírů a vlkodlaků... Novou verzi chystanou na příští rok (2012) neodepisuju, leccos se v ní dá udělat atraktivněji. Každopádně diváci, kteří se zajímají o hororovou kinematografii, by si tento starý kousek neměli nechat ujít. Horror movie of the Year (29.08.2011)

Viy není ani pohádka, ani horror, byť z obojího v sobě má. Jde o démonickou pověst mající blízko k baladě. Vina a trest jsou základem příběhu. Sledujeme osudy studenta, který by měl vzhledem k profesi, na kterou pomýšlí, žít ctnostným a příkladným životem. Místo toho se kurví (dokonce na Zelený čtvrtek), šňupe tabák, kouří a holduje alkoholu. To ještě netuší, že bude vystaven přetěžké zkoušce - postavit se samotnému Ďáblu a jeho armádě! I když má na své straně Boha, jeho vítězství není vůbec jisté... Výtvarné zpracování (odpovídající době) je velmi dobré s obstojnými triky. Kamera nešetří nájezdy, střídáním celku s detailem ani rozličnými optickými efekty. Vrcholem pak jsou démonické orgie během třetí noci v kostele. Upíři, vlkodlaci, démoni, rozličné kreatury, oživlé kostry a Viy. K tomu skvělá hudba v napínavých a strašidelných scénách stupňuje napětí. Osobně se mi velmi líbila pasáž, kdy se hlavní hrdina pokouší utéci přes řeku a k tomu mu hrají zuřivé smyčce, za které by se ani Čelisti nemusely stydět... (04.09.2012)

Nemám v lásce horory a pokud mě film nezajímá ve spojitosti s nějakým jménem nebo tvůrcem, ani je nevyhledávám, ale Vije znám, navíc ho považuji spíš za strašidelnou pohádku, což zde triky, kostýmy a herectví ještě umocňují. Za mnohem zajímavější adaptaci této Gogolovy povídky pak považuji velmi dobře obsazenou srbskou verzi "Sveto mesto" režiséra Džorže Kadijeviće. 70% (27.07.2008)

Takže vidět tohle jako malej tak asi už nikdy neusnu. Moc jako pohádka mi to nepřijde. Už samotná atmosféra filmu strčí do kapsy kdejakej horor. Tahle pohádka má fakt koule. A konec je prostě peklo. Ty masky jsou parádní a efekty jak by smet. Parádní věcička který chybělo k dokonalosti jen málo. Jsme zvědavý na remake. (25.03.2012)