Divá Bára

Filmová koncepce se po únorových událostech změnila v předem stanovené šablony, které se opakovaly především v dobových schematických veselohrách a patosových historických freskách. Režijní debutant Vladimír Čech přišel do tohoto ovzduší se starým romantickým příběhem z dob vrcholné fáze českého národního obrození, nejvýrazněji zastoupeného emancipovaným ženstvím Boženy Němcové. Z původně řadové povídky, která ve spisovatelčině díle zaujímala spíše panoramatickou, než jinak významovou součást tvorby, se díky mimořádně citlivému přístupu tvůrců podařilo vytvořit čistý romantický příběh bez falešných a umělecky nahodilých gest. Trojským koněm se stala tehdy vlastně neznámá dvacetiletá opavská herečka Vlasta Fialová, typově přesně odpovídající autorské představě o dívce, bořící chatrné mantinely úzkoprské morálky. Odvaha, s jakou Fialová vstoupila mezi zkušené matadory filmové praxe, je namnoze podobná osudu hlavní hrdinky a doba, která měla přijít rozhodně nepodporovala herecký individualismus a jakékoli projevy výjimečnosti. BÁRA však není úspěchem pouze titulní představitelky, hozenou rukavici pozvedli i další vynikající umělci. Jana Dítětová v postavě Eliškovic farářky vytváří nádhernou paralelu k spontánní a živelné Báře, toužící sice po vlastním životě, ale jen stěží sbírající odvahu k uskutečnění svých plánů. Jednu ze stěžejních rolí své rané filmografie tu vytváří Robert Vrchota, který tehdy vyplňoval mezeru v mužských ideálech první republiky a okupace, a na kraji vesnice usazený myslivec se nakonec stává opravdovým zachráncem Bářina života. Groteskní figurku namyšleného panského správce tu pomocí sarkastického humoru a karikaturní nadsázky vynikajícím způsobem sehrál Jan Pivec, vděčnou postavu venkovského faráře, pěstujícího kromě své botanické vášně takřka otcovský vztah k všemi nenáviděné Báře, ztvárnil Jaroslav Vojta. Naopak sázkou na jistotu bylo obsazení Gustava Hilmara do role zatvrzelého a hrubiánského rychtáře, vůdčí osobnosti vzpoury proti volnomyšlenkářství titulní hrdinky. Zcela výjimečný snímek, který dodnes neztratil nic ze své působivé, lehce hororové atmosféry, spoluvytvářené kameramanským mistrovstvím Václava Hanuše, náleží k trvalým hodnotám naší národní kinematografie, k skutečně posledním odkazům svobodné tvůrčí vůle, jež měla být v krátkém čase nahrazena kolektivní poslušností slepých ignorantů. Ve filmu, jakkoli i jinde, stále platí, že štěstí přeje připraveným. Audentes fortuna iuvat. (05.10.2008)

Vlasta Fialová je má oblíbenkyně, možná i proto, že jsem měla tu čest ji vídávat na brněnských divadelních prknech. Nádherná žena s uhrančivým pohledem a sametovým hlasem, jaký neměl obdoby. Bára v ní našla ideální představitelku, představit si v podobné roli naivní Gollovou (Miluji ji, aby nedošlo k omylu) či některou ze vznosných předválečných hvězd je nemožné, žádná z nich v sobě neměla tu Fialové divokost, vášnivost a nespoutanost. Mimochodem, podobně dokázala po letech hrát další má milovaná Brňanda, Libuše Geprtová. Ale to je jiná kapitola. Povinná četba se v Divé Báře přetavila ve strhující příběh, napínavý a temný, naštěstí s dobrým konce,. Co je to happy end jsme ještě tehdy neviděli. Já ji totiž viděla odhadem v roce 1966-7! A Vrchota byl zamlada fakt fešák. Mimochodem, některé předsudky se doteď moc nezměnily, že? (26.05.2008)

Jednoduše si to přiznejme. Božena Němcová nebyla žádná veliká spisovatelka a velice se nám uleví. To, že je dodnes velmi protěžovaná ve školních osnovách nemění nic na tom, že minimálně v mezinárodním srovnání rozhodně neobstojí a skončí jako průměrná autorka. Jenže jsme v Čechách a její gloriola je stále na vrcholu, takže všechny filmy, které z jejích děl vychází se vlastně tak trochu automaticky musí hodnotit velmi pozitivně. Divá Bára je ale důkazem, že zdaleka není zlato všechno, co se třpití. (11.07.2012)

Božena Němcová po holywoodsku. Původní povídka je hodně zdramatizovaná a zromantizovaná. Jen už ta Bára - sluší jí to náramně (v povídce to žádná krasavice není), ale ty umně kadeřníkem zvlněné vlasy jsou u prostého dítka přírody zrovna tak přirozené jako hladce oholená tvář u filmových Tarzanů. Leč scéna noční koupele v lesním jezírku je tak krásným mixem hororu a erotiky, že našinec přestane hledat mouchy. Je s podivem, že postava faráře je tu ještě vylíčena sympaticky, to snad něco cenzuře uteklo. (12.12.2010)

Nádherná Vlasta, charismatický Vrchota, jedničková atmosféra, báječná kamera a vůbec vizuální stránka, jen ten příběh je prostě takový prostinký, ne snad nudný, to by bylo přehnané; jednoduchost je mnohdy výhodou, zde trochu na překážku plnému hodnocení. Možná by bývalo bylo dobré přidat na stopáži a vylepšit celkovou gradaci rozvedením scénáře, případně ubrat na stopáži a zhutnit scénář do mírně akčnější podoby (ty "akční" scény jsou na dobu vzniku opravdu velmi slušné). 80%. (13.05.2010)