Divá Bára

Nádherná Vlasta, charismatický Vrchota, jedničková atmosféra, báječná kamera a vůbec vizuální stránka, jen ten příběh je prostě takový prostinký, ne snad nudný, to by bylo přehnané; jednoduchost je mnohdy výhodou, zde trochu na překážku plnému hodnocení. Možná by bývalo bylo dobré přidat na stopáži a vylepšit celkovou gradaci rozvedením scénáře, případně ubrat na stopáži a zhutnit scénář do mírně akčnější podoby (ty "akční" scény jsou na dobu vzniku opravdu velmi slušné). 80%. (13.05.2010)

Překrásné zpracování mé oblíbené knížky. Boženě Němcové by jistě zjihlo srdce, kdyby viděla jak krásný film se podařilo natočit, podle předlohy její povídky. Opravdu, klobouk dolů. Vlasta Fialová se svýma pronikavýma očima a Robert Vrchota jako černý myslivec. Vím, že tenhle film uspěl ve spoustě zemí a Fialová se stala ikonou. Film Vám učaruje a vy zapomenete pobíhat splašeně po kuchyni a usednete s očima upřenýma na obrazovku. Náhle jste v černobílém světě lesů a třešní s Eliškou a Čertem, hážete věneček do vody a cuká vám nohama u tancovačky. Po 73 minutách je Vám líto, že je film u konce. ( Zkuste prosím ještě někdo natočit KARLU, zasloužila by si to.) :-)) (13.05.2010)

Jenom se ptej, kolem plameny tančí, proč je tady divnej chlad? Nepospíchej! Kdo tě zavede zpátky a kdo při tobě bude stát? Víš já mám spoustu známejch v podzemí a divá Bára se mnou spí. Když je noc, všechno krásný zdá se mi. To jsme my - dávno prokletý. Ještě je čas. Jak tě nestvůra kouše, schovej nohy do peřin. Okolo nás je toho tolik co zkoušet. Na jedno zdraví nevěřim. Víš já mám spoustu známejch v podzemí a divá Bára se mnou spí. Když je noc, všechno krásný zdá se mi. Kdopak tě zval? Vem si do dlaně růži. Sevři ji a krve pij. Pojď jenom dál. Obleč si mojí kůži. Vysaj mě a použij. Víš já mám spoustu známejch v podzemí a "Divá Bára" se mnou spí!!! *** (07.11.2020)

Divá Bára patří neodmyslitelně k našemu nejlepšímu "venkovskému písemnictví", mezi Holečky a Baary, Raise a Mrštíky, a .... Film jsem shledl na prázdninovém filmovém festivalu pro svoje vnčky, kterým se film líbil ze všech nejvíc; na dalších místech (zatím): Už zase skáču přes kaluže (těsně za Bárou), Knoflíková válka (remake), Zpívající pundřenka. Mně tu trochu vadila nepříliš zdařile vmyšlená a provedená role čertovského myslivce. (01.08.2024)

Filmová koncepce se po únorových událostech změnila v předem stanovené šablony, které se opakovaly především v dobových schematických veselohrách a patosových historických freskách. Režijní debutant Vladimír Čech přišel do tohoto ovzduší se starým romantickým příběhem z dob vrcholné fáze českého národního obrození, nejvýrazněji zastoupeného emancipovaným ženstvím Boženy Němcové. Z původně řadové povídky, která ve spisovatelčině díle zaujímala spíše panoramatickou, než jinak významovou součást tvorby, se díky mimořádně citlivému přístupu tvůrců podařilo vytvořit čistý romantický příběh bez falešných a umělecky nahodilých gest. Trojským koněm se stala tehdy vlastně neznámá dvacetiletá opavská herečka Vlasta Fialová, typově přesně odpovídající autorské představě o dívce, bořící chatrné mantinely úzkoprské morálky. Odvaha, s jakou Fialová vstoupila mezi zkušené matadory filmové praxe, je namnoze podobná osudu hlavní hrdinky a doba, která měla přijít rozhodně nepodporovala herecký individualismus a jakékoli projevy výjimečnosti. BÁRA však není úspěchem pouze titulní představitelky, hozenou rukavici pozvedli i další vynikající umělci. Jana Dítětová v postavě Eliškovic farářky vytváří nádhernou paralelu k spontánní a živelné Báře, toužící sice po vlastním životě, ale jen stěží sbírající odvahu k uskutečnění svých plánů. Jednu ze stěžejních rolí své rané filmografie tu vytváří Robert Vrchota, který tehdy vyplňoval mezeru v mužských ideálech první republiky a okupace, a na kraji vesnice usazený myslivec se nakonec stává opravdovým zachráncem Bářina života. Groteskní figurku namyšleného panského správce tu pomocí sarkastického humoru a karikaturní nadsázky vynikajícím způsobem sehrál Jan Pivec, vděčnou postavu venkovského faráře, pěstujícího kromě své botanické vášně takřka otcovský vztah k všemi nenáviděné Báře, ztvárnil Jaroslav Vojta. Naopak sázkou na jistotu bylo obsazení Gustava Hilmara do role zatvrzelého a hrubiánského rychtáře, vůdčí osobnosti vzpoury proti volnomyšlenkářství titulní hrdinky. Zcela výjimečný snímek, který dodnes neztratil nic ze své působivé, lehce hororové atmosféry, spoluvytvářené kameramanským mistrovstvím Václava Hanuše, náleží k trvalým hodnotám naší národní kinematografie, k skutečně posledním odkazům svobodné tvůrčí vůle, jež měla být v krátkém čase nahrazena kolektivní poslušností slepých ignorantů. Ve filmu, jakkoli i jinde, stále platí, že štěstí přeje připraveným. Audentes fortuna iuvat. (05.10.2008)